Kvóty na běžence selhaly, tak proč je zase vytahovat?

S novým funkčním obdobím v EU se opět začalo objevovat téma zavedení povinných kvót na migranty. Bohužel. Praxe v Nizozemí přitom ukazuje, že to jde dělat jinak.

Návrh na přerozdělování migrantů mezi jednotlivé členské země EU pomocí kvót skončil naprostým fiaskem. Kdyby o tom náhodou někdo pochyboval, pro připomenutí uvádím několik výmluvných čísel. Úplně původní návrh byl přerozdělit 160 000 migrantů. V září 2015 bylo schváleno přerozdělení 120 000 lidí mezi členské země EU během dvou let, proti němuž se postavilo několik zemí včetně Česka. Realizace plánu na přerozdělení migrantů však narážela ve většině států EU na velké problémy. Později se plánovaný počet lidí snížil na 98 255 a nakonec to dopadlo tak, že během dvou let se podařilo mezi ostatní státy EU přerozdělit pouze zlomek plánovaného počtu - jen necelých 35 000 lidí, z toho 21 999 z Řecka a 12 706 z Itálie.

A ne, rozhodně nemůže nikdo tvrdit, že za neúspěchem stojí odmítačská Visegrádská čtyřka. Do „neposlušných“ zemí, měla být přerozdělena jen malá část z celkového plánovaného počtu. Kvóty splnila na 100 % jen jedna jediná země, a to Malta s nutností převzít 425 lidí. Celková úspěšnost jednoduše byla jen zhruba 20 %, což nikdo soudný nemůže považovat za úspěch. Proč to nefungovalo, jsem podrobněji vysvětloval třeba v článku Evropská komise stále nechápe, proč jsou kvóty nefunkční a žaloba absurdní z ledna 2018.

Pokusy opakovat stejné chyby

Ani po tomto fiasku myšlenka na řešení migrace přes kvóty nezmizela. Evropská komise se dokonce obrátila na Evropský soudní dvůr s žalobou na Česko, Polsko a Maďarsko, což považuji od počátku za naprosto kontraproduktivní. Proč postihovat členské státy EU kvůli nedodržení něčeho, čemuž až na zmíněnou Maltu nebyl schopný dostát žádný jiný členský stát EU?

A ještě horší a absurdnější je, že se stále s železnou pravidelností objevují návrhy na oživení projektu povinných kvót, a to dokonce ne ve formě jednorázové záležitosti, nýbrž na trvalé bázi. Objevilo se to třeba u návrhu DUBLIN IV, vznešeněji „aktualizace pravidel pro žadatele o azyl v EU“, kvůli čemuž se, řečeno s nadsázkou, rozhádala celá EU.

Vyskytly se také iniciativy ze strany jednotlivých zemí. Po zavedení trvalého mechanismu pro přerozdělování na základě kvót volala např. Itálie. Návrh na povinné kvóty se objevil i v plánu ministrů vnitra Francie, Itálie, Malty a Německa z letošního září.

U aktuálního návrhu německého ministerstva vnitra je třeba zbystřit

Skutečně zpozornět bychom ale měli až nyní, a to kvůli aktuálnímu návrhu reformy unijního azylového systému z dílny německého spolkového ministerstvo vnitra. To už totiž rozeslalo dokument s návrhem členským státům EU. Ze slov pronesených kvůli národním volbám a z politických deklarací pár států, se tak překročilo k činům a reálně sepsanému návrhu.

Německá představa je zhruba následující: Předběžné azylové řízení s žadateli má podle návrhu probíhat už na samotné vnější hranici EU. Neúspěšný žadatel by měl být za pomoci Frontexu ihned poté deportován. Potud se vše zdá být v podstatě OK. Jenomže pak narážíme na veliký problém. Lidé, u nichž bude naopak předběžná žádost o azyl vyřízena kladně, by měli být dle návrhu přiděleni na základě kvót do jednotlivých států EU. A aby neutíkali jinam, rovnou se jim má říct, že sociální dávky, bydlení a další pomoc mohou dostat jen v tom přiděleném státě, nikde jinde. Státy by pak měly výši dávek sjednotit, aby byla všude srovnatelná, což se má udělat s pomocí evropských dotací – tedy stejně peněz od daňových poplatníků.

Lidé jsou nepoučitelní

Nad takovými návrhy opravdu zůstává rozum stát, protože postrádají jakoukoli logiku. Když se neosvědčilo ani jednorázové přerozdělení pouhého zlomku příchozích migrantů, opravdu si nedovedu představit, že by mohlo podobné řešení fungovat dokonce na trvalé bázi. Lidé nejsou „auta“, kterým by se poměrně snadno mohlo říct: „Tankovat budeš jenom v Česku!“, mají mnohem více potřeb. Třeba potřebu komunity, být u známých, lepší školy pro děti... Peníze/ dávky nejsou všechno. Kdyby to tak bylo, nesnaží se mj. tolik běženců dostat z Francie do Velké Británie.

Souhlasím s nutností reformovat unijní azylový systém, ale rozhodně ne přes jakýkoliv povinný a trvalý relokační mechanismus. Jestli něco sjednocovat, tak určitě ne sociální benefity, což by velmi stručně mohlo způsobit kolaps jak některých národních ekonomik, tak hlavně té unijní. Řešením může být zpřísnění a zrychlení procesů kompletního azylového řízení na maximálně 6 týdnů i s případným odvoláním, což už momentálně úspěšně funguje v Nizozemí.

Kdo přijde nelegálně, ztratí možnost získat azyl a bude deportován

Pokud by pravidla pro přijímání byla všude stejně přísná podobně, jako to má ČR, Nizozemí nebo i Dánsko - a celou azylovou proceduru šlo vyřešit během těch maximálně 6 týdnů, není důvod kohokoliv přerozdělovat. Sítem by prošli jen skuteční uprchlíci, kteří ocení jakoukoliv pomoc. Jejich počty by rozhodně nebyly tak závratné jako v roce 2015 a vše by šlo řešit individuálně, jako před migrační krizí.

Obecně by při umístění přijímacích center mimo území EU měla odpadnout i nutnost záchranných operací ve Středozemním moři. Byl by dostatek legálních cest, takže by mohlo být schůdné zavedení pravidla, že kdo by přišel nelegálně přes Středozemní moře, žádný nárok na azyl by neměl, alternativně by to byla silně přitěžující okolnost. Zájemci o azyl/ život v EU by jednoduše měli počítat s tím, že buď to zkusí legálně přes různé druhy víz a zmiňovaná přijímací centra, nebo mají smůlu a místo otevřené náruče, je bude čekat návrat zpět.

Povinné kvóty nejsou řešením v žádné formě a pevně doufám, že na nic takového nebudeme muset přistoupit. Podobné problematické návrhy proto odmítám a rozhodně budu odmítat všude, kde se objeví!

Převzato z blogu s autorovým souhlasem

Autor je europoslanec za KDU-ČSL, místopředseda Výboru pro zaměstnanost a sociální věci a člen Výboru pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu