Z dvou různých míst lze dojít různými cestami k stejnému cíli. Zdá se, že Evropa tuhle skutečnost opět předvádí v praxi. Pro nás, tedy střed a východ Evropy, byla „omezená suverenita“ v sovětském bloku něčím, v čem jsme žili dlouhá desetiletí. Chtěl bych jen připomenout, že cesta od brutální stalinistické diktatury k „omezené suverenitě“ (známé dnes poněkud ploše jako Brežněvova doktrína) trvala poměrně dlouhou dobu. Rozhodně však nebyla totožná se stalinským terorem, jak to dnes vykládají mnozí nepučení komentátoři.

Omezená suverenita sovětského typu byla spíše výsledkem toho, že obrovský konglomerát nesourodých státních útvarů, který byl násilím vtažen do Varšavské smlouvy a RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci), nebylo možno dlouho řídit z jednoho centra pouze diktaturou. To pochopili i sovětští bolševici poměrně rychle. Každé takovéto politicky vytvořené soustátí lze přímým násilím ovládat jen po nějakou dobu.

Po lágrovém teroru a zlikvidování možné konkurence v jednotlivých komunistických stranách (například tzv. procesy padesátých let) nenastal předpokládaný klid, ale vypukly na mnoha místech RVHP bouře a povstání. NDR - červen 1953, ČSR - Plzeň, červen 1953, Polsko - generální stávka 1956, Maďarsko - povstání 1956.

Odpovědí na tyto vzpoury nebyly, jak by se ukázalo, jen represe, ale po prvotní agresi spíše postupné omezení přímé moskevské diktatury a přechod na liberálnější formu socialismu. Občas i proti vůli jednotlivých „satrapů“ - viz věznění levicových intelektuálů, ale i ekonomů Novotným v době, kdy jinde se již podíleli na moci, a jeho odpor proti umístění sovětských vojsk v Československu..

Tato doba pomalu přešla u nás v takzvaná „šťastná šedesátá léta“. V Maďarsku v „gulášový socialismus“. A to nikoliv proto, že by Chruščov nebyl bolševický sekerník (viz jeho úloha při hladomoru na Ukrajině), ale prostě proto, že původně zvolená forma vlády nad nově vzniklým impériem se ukázala jako naprosto neúčinná.

Chruščov a sovětské vedení začali chápat, že „jednotná hospodářská politika“ v tak rozdílných státech, jako bylo Československo, Bulharsko, Mongolsko a Albánie, prostě nefunguje.

Kupodivu největším nepřítelem této změny nebyli ani vojáci, ani politruci, ale pomalu sílící byrokratický aparát RVHP v Moskvě. Když to nešlo popravami a lágry, pokoušeli se „revoluční ekonomové“ nastolit „blahobyt“ pomocí řízené ekonomiky. Takže Bulhaři začali vyrábět „české“ autobusy. Mongolové měli budovat chemický průmysl. V Čechách byly vykáceny jabloňové sady, protože nám jablka dodá Rumunsko. Slováci vyráběli tanky a Poláci stavěli zámořské lodě. Podle befélu od moudrých expertů, kterým nešlo, jak jinak, než o blahobyt a pokrok.

Relativní uvolnění politického dozoru z Moskvy vedlo k rozrůznění ekonomického vývoje v jednotlivých státech. To dělalo „soudruhům“ v plánovacích komisi RVHP strašný „nepořádek„ v jejich plánech. Ideologie mačkala ekonomiku, ale ekonomika a místní společenská a hospodářská realita byla silnější. Každá ze zemní RVHP hledala svoji cestu v tehdejším socialistickém bloku.

Právě tato možnost nejvíce děsila ty, kteří byli bytostně spojeni s tehdejším moskevským komunismem, a diktovala jim jejich další postup. Každá politická realita je totiž determinována reálnými možnostmi společenského vývoje a svojí vlastní historií. Tedy tím, co representuje a co jej vyneslo na vrchol.

Představa, že si politická moc může beztrestně dělat, co se jí zachce, je poněkud iluzorní. Poststalinistická Moskva řešila – také díky nebezpečí Číny – další ovládání svého impéria různými ústupky jednotlivým komunistickým stranám. Liberalizace a naprosto selhávající ekonomické plány RVHP však nedokázaly „stmelit“ a sjednotit ekonomický a politický vývoj v jednotlivých částech impéria. Takže nastupující poltickou a ekonomickou krizi, kterou svou cestou k „socialismu s lidskou tváří“ akcelerovali reformní komunisté v KSČ, musela Moskva řešit. V té době totiž i jim už bylo jasno, že když zkrachovaly stalinistické poučky, tak i chruščovovsko-brežněvovský model socialismu částečné liberalizace je dosouzen k neúspěchu.

Proto byla byrokracie RVHP naprosto zoufalá a - v duchu ideologicky pomatené doktríny „jednotného tábora míru a socialismu“, z které nebylo možno zdánlivě ustoupit - odsouzená ke krachu. Zmatená věrchuška, která si nedokázala bez příkazů a nefunkčního plánování představit svoji budoucnost, vymyslela Brežněvovu doktrínu omezené suverenity. Plán předem odsouzený ke krachu, přesto však ještě zdržující sovětský blok v jakémsi polomrtvém stavu „zapomnění“ dalších dvacet let. Na to by se nemělo při odhadování trvání krize EU zapomínat.

Říše a velká soustátí umírají pomalu, doprovázeny postupným poklesem ekonomické výkonnosti a vnitřním politickým rozkladem. To, že jsme my, Slováci, Poláci a pobaltské státy celkem dobře tuto krizi přežili, je spíše výjimka. Pravidlem je Rusko, Ukrajina, Mongolsko, Rumunsko atd. Tedy ti hospodářsky slabší a politicky nevyzrálí. Po dvaceti letech od listopadu 1989 je nutno konstatovat, že husákovští normalizátoři předali zemi v daleko lepším hospodářském a intelektuálním stavu, než tomu bylo v okolních státech.

Dnes žijeme ve vytoužené Evropské unii. Proces na západě Evropy byl opačný. Z poměrně svobodného sdružení Uhlí a oceli, kde se jednalo zpočátku v duchu „já pán-ty pán“, „campusoví“ marxisté a kavárenští intelektuálové přivedli EU do stavu, kdy ideologie „jednotné Evropy„ s jednotnou měnou a jednotným právně ekonomickým systémem je prakticky v krachu.

Tak jako bolševičtí marxisté nedokázali - ani terorem, ani miliony předpisů a nařízení, ani pokusem uzavřít celý blok za ostnatý drát - zajistit kýžený „ jednotný ekonomický rozvoj“, nedokázali to přes své nesporné ekonomické výhody zajistit ani dnešní vůdci EU.

Skutečnost ukázala, že už v okamžiku vyhlášení tzv. Lisabonské strategie) zkušení politici z nových států EU poukazovali na nesmyslnost takovéhoto plánu. Dnes se ukazuje, že bruselská byrokracie a levicoví politici, kteří věnovali celé své úsilí vytvoření jednotné Unie, věděli či tušili, že je něco špatně.

Po naprostém krachu tohoto plánu se stejně tak jako moskevská věrchuška RVHP pokusili zadržet nevyhnutelné. Zatímco Moskva vsadila nejprve po krachu přímé diktatury na liberálnější postup, aby skončila u vyhlášení omezené suverenity členských států, Brusel zkusil vše převálcovat byrokraticky. Jen v letech 1998 až 2004 vydali sociální inženýři v Evropské unii celkem 18 167 nařízení a 750 směrnic. Od té doby každý rok jejich počet jen roste.

Protože „utažení šroubů“ včetně vyhrožování neposlušným Polákům a Čechům (jak se ta historie dokáže opakovat co?!?) nevyšlo, jak euronadšenci očekávali, došlo k dalšímu kroku. To, co předvádí dnes EU po diktátem a politickém násilí prosazeném podpisu Lisabonské smlouvy, není nic jiného než vyhlášení „omezené suverenity“ členských států EU, jejich hospodářské podřízení centrálnímu vedení a uzavírání se do sebe.

Výsledkem není a nemůže být nic jiného než postupný hospodářský a politický úpadek všech, kteří se tomuto diktátu podřídí. Navíc lze očekávat politickou rvačku o hlavní slovo v Unii mezi Německem a Francií, což může být dosti dramatické.

Bývalé státy východního bloku, které stoupily do Unie, budou dotlačeny do vytvoření nějakého ekonomicko-politického spolku. Tím více, že EU ani nepředstírá, že by chtěla tyto státy nějak vojensky chránit za pomoci NATO.

Lze očekávat vytvoření nejprve neoficielního, později pak institucializovaného spolku podobného bývalému habsburskému Rakousku, které však povede oproti unavenému a mírně dekadentnímu Rakousku spíše Polsko. Za tiché či otevřené podpory USA. A za tiché či otevřené nenávisti silných „západních„ států Unie, hlavně Německa a Francie.

Kde bude stát Česko, dnes poněkud nechtěný „tajný“ ekonomický „spolkový stát„, se ukáže. Pravdu měla Marie Terezie i Bismarck. S těma Čechama jsou jen problémy. Když by se to hodilo Vídni, byli s Bavorskem, když by to potřeboval Berlín, dali se v roce 1848 k Rakušákům.

Čeká nás zajímavá budoucnost. Na omezenou suverenitu jsme byli vždycky hákliví. Že se pan Franz Josef nedal korunovat, to ho prý později silně mrzelo. Z historického hlediska nás taky. Ale né moc.