Česká vládní reakce na jednostranné vyhlášení samostatného státu kosovskými Albánci se v podstatě dosud redukovala na deklarace, kdy máme Kosovo oficiálně uznat. (Teď se hovoří o tom, že by to mělo být do 2. dubna.) Místopředseda vlády Alexandr Vondra soudil, že bychom měli být tak dvacátým státem EU, ministr Karel Schwarzenberg chtěl počkat na evropské mocnosti a s odzbrojující bezelstností nás seznamoval s ideovým základem české zahraniční politiky v této otázce: "Kosovo není věcí, kde bychom sami měli hrát aktivní roli, na to jsme příliš malí páni." Povzbuzováním kosovských Albánců k vyhlášení samostatného státu udělaly USA a velké evropské země osudovou chybu - jak s ohledem na stabilitu Balkánu, tak i pokud jde o vliv Západu v tomto pro Evropu historicky neuralgickém regionu. Srbské prozápadní elity, které svrhly Miloševiče a vydaly jej k potrestání do Haagu, zavedly demokracii a otočily zahraničněpolitický kurz země směrem k Evropě, jsou zatlačeny posledním vývojem do kouta. Rusku už stačí jenom rozevřít náruč a čekat, kdy se Srbsko vrátí do jeho sféry vlivu. Dlouhodobý cíl evropské politiky - stabilní Balkán - zase na léta zmizí v nedohlednu.

Balkán je tradiční prioritou české zahraniční politiky. Historické a kulturní vazby, podobný osud v minulosti, intenzivní hospodářská spolupráce nás předurčují k tomu, abychom byli spojovacím článkem mezi Evropskou unií a státy v této oblasti. Česká diplomacie, místo aby se připojovala k těm, kteří povzbuzovali kosovské Albánce k vyhlášení samostatnosti, měla trvat na tom, aby se naplňování státních ambicí Kosovanů neoddělitelně propojilo s procesem integrace regionu do Evropské unie. Česká vláda, pro niž je podpora neomezeného rozšiřování jedním z pilířů politiky v EU, právě tady nepochopitelně zaspala.

Teď o něco jde

V posledních letech jsme nevynechali jedinou příležitost, abychom pod záminkou často imaginárního národního zájmu či péče o naši identitu komplikovali rozhodování v Evropské unii. Vyneslo nám to pověst malicherného potížisty. Teď, kdy skutečně o něco jde a kdy by náš postoj byl všem pochopitelný, místo aktivní balkánské politiky, která by měla být naším samozřejmým zájmem, jsme se rozhodli schovávat za šos velmocí.

Nejde jenom o naše zahraničněpolitické zájmy. Mnichovský prožitek, kdy evropské mocnosti proti naší vůli rozhodly o odtržení části republiky, je jedním z klíčových prvků, které utvářely hodnotové pilíře naší moderní státnosti. Mluvíme-li vážně o potřebě aktivní péče o naši identitu, je významným úkolem zahraniční politiky neustále znovu potvrzovat étos naší státnosti. Doktrína "malopanství", jak ji prezentoval v případu Kosova ministr zahraničních věcí, je s tímto imperativem v přímém rozporu a jím hozený bumerang uhodí především nás samotné.

Je dobře, že se prezident rozhodl právě teď navštívit Srbsko. Aby tato návštěva byla něčím víc než symbolickým gestem, měla by vláda přijít k datu návštěvy s jasným, veřejně oznámeným plánem dalšího postupu. Místo pasivního vyčkávání na to, jak si s Kosovem poradí západní mocnosti, Česká republika by se měla s ohledem na svou historickou zkušenost stát hybnou silou procesu, který zbytek EU přesvědčí, že je ve stávající situaci klíčové dát Srbsku hmatatelnou evropskou perspektivu, jež srbským elitám umožní udržet orientaci na Západ. Je důležité vytvořit dynamiku, která tento integrační proces sváže v co největší míře s přistupováním Chorvatska. Mezitím je třeba umožnit co nejrychlejší propojení Srbska s vnitřním trhem EU a zahájit jednání o podmínkách bezvízového styku mezi EU a Srbskem.

Skončit s alibismem

Pokud jde o uznání Kosova, místo alibistické a směšné licitace, zda Kosovo uznáme jako devatenáctý či dvacátý stát EU, měli bychom jednoznačně a srozumitelně tento krok podmínit zkouškou státnosti - reálnými důkazy, že kosovské autority dokážou chránit práva srbské menšiny, dovedou vynutit právo a pořádek a zredukovat organizovaný zločin, který se doposud o kosovské území opírá. Zaspíme-li i tuto druhou šanci sehrát aktivní roli a nést zodpovědnost, k níž nás zavazuje náš historický prožitek, přispějeme k dlouhodobé nestabilitě a posílení ruského vlivu v oblasti, která je pro nás historicky, geopoliticky a ekonomicky velmi důležitá.

Byl by to také signál pro naše občany, že politické elity nejsou pevně ukotvené v hodnotovém základu naší státnosti. A to není dobré znamení pro českou zahraniční politiku a zejména pro schopnost zvládnout složité situace, kterým bychom mohli čelit v budoucnosti.

europoslanec a bývaly ministr zahraničí ČR