Norská veřejnoprávní televize NRK odvysílala desetiminutovou reportáž z nejhorších oblastí Švédska.

Pokud vás před pár dny zaujal rozhovor DVTV s Kateřinou Janouchovou, tento záznam pro vás bude zajímavým doplněním. Verzi pořadu s anglickými titulky najdete zde:

V pořadu se mihne Tino Sanandaji, švédský ekonom kurdského původu, který se na svém blogu poměrně dost zabýval tématem integrace menšin ve Švédsku, respektive její absence. Rozhovor s ním je předčasně ukončen, když do kavárny přijde skupinka maskovaných gangsterů a vyžene „podezřelé“ novináře ven.

O několik minut později se na obrazovce objeví Nalin Pakgul, členka sociálně-demokratického svazu žen, která si stěžuje na rostoucí islámský fundamentalismus v migrantských čtvrtích. Vzniká tam prý cosi jako mravnostní policie, která vynucuje určité standardy chování a napadá dívky, které si na sebe vezmou něco „nemravného“, například džíny. Společenská atmosféra v těchto čtvrtích prý připomíná více Afghánistán než Švédsko.

Na závěr pořadu jsou novináři z norské televize požádáni o to, aby s policií již do problémové čtvrti nechodili. Je to pro ně příliš nebezpečné.

Přesně tento druh reportáží ve mně vzbuzuje úvahy o tom, že identita bude nejdůležitějším evropským tématem nadcházející generace. Jestliže někde panuje atmosféra jako v Afghánistánu a poměry jako v Afghánistánu a policie se při rutinním zásahu v tomto místě musí vystrojit a vyzbrojit, jako by do Afghánistánu opravdu šla, tak do jaké míry ještě o dané čtvrti můžeme říci, že to je „Švédsko“? Na mapě jistě, ale to je formalismus. Podle mého názoru taková čtvrť není „Švédsko“ o nic více, než je Istanbul řeckou Konstantinopolí (čili dávno ne). Ačkoliv nelze přesně určit ten moment, kdy Švédskem vlastně být přestala, už jím není.

Konfliktní potenciál je dán zejména tím, že švédští nacionalisté považují tato území za „ztracená teritoria národa“, podobně jako v Izraeli považují Západní břeh za Judeu a Samaří, historické území Izraele. Kvůli takovým ztraceným teritoriím se v minulosti dosti často bojovalo a ještě se bojovat bude.

Nepokoje ve Stockholmu, květen 2013

Když mi bylo třináct, představovali jsme si v tehdejším čerstvě popřevratovém Československu Švédsko jako druh ráje na zemi. Tou dobou se rozhodovalo o budoucím směřování země a „švédská cesta“ byla přitom často skloňovaným pojmem. Uplynulo 25 let a střední Evropa řeší zejména otázku, jak na tu „švédskou cestu“ omylem také nesejít.

Sic transit gloria mundi. (aneb „světská sláva je pomíjivá“)

*****************************

Hudební epilog
Oregonská skupina Cappella Romana a její „pád Konstantinopole“. Tam aspoň známe to datum. Budou jednoho dne v Oregonu natáčet „Pád Stockholmu“? Spíš si myslím, že ne; trend napovídá, že to nebude jedna dramatická událost, ale dlouhý, protahovaný úpadek, podobně jako upadl třeba Detroit.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora