V životě se s tím často setkáváme. Do nedávna přívětivý soused se stane nesnesitelným, milá paní učitelka ze školy se promění na stará kolena v děsivou "jedubabu", jistý gentleman s dlouhým rodokmenem místo vtipných perných průpovídek prská do televizní kamery sprosťárny atd. Změny v chování vznikající postupem věku dobře popisuje dr. F. Koukolík např. v knihách "Mozek a jeho duše", "Já (O vztahu mozku, vědomí a sebeuvědomování)" a dalších. Vezměme za fakt, že starší lidé často ztrácí zábrany vyslovovat to, co si skutečně myslí a co doposud považovali zamlčovat jako součást společenského jednání. Mnohdy z nich tak vyběhne to, co si do života přinesli z mládí a rodiny jako svoji sociální determinaci. Ta je určena sociálním prostředím:

- lidé a vztahy k nim: rozhodující jsou osobní vztahy

- vztah k sociální skupině (národ, rodina, třída, parta)

- vztahy mezi skupinami (sportovní kluby, zájmové kluby, ale i "staří kamarádi (z vojny)" atp.)

- vliv skupiny na jednotlivce: člověk je vždy součástí skupiny

- společenské normy

- kultura

Günter Grass se po období, kdy byl doslova jedním z "guru" nové levice - zvláště po vydání Gdaňská trilogie Plechový bubínek (Die Blechtrommel 1959), Kočka a Myš (Katz und Maus 1961), Psí roky (Hundejahre 1963) -, nadlouho pasoval do role "nového demokratického Němce".

Po pádu železné opony se tento svět západních kavárenských intelektuálů poněkud zhroutil, když dlouhá léta kryti výhodami demokratické společnosti - v jejich očích "kapitalismu" – "statečně" kritizovali vše kolem sebe a adorovali "skutečný socialismus", který by vytvořili, kdyby mohli… etc.

Pak se jejich "levicová fronta" poněkud rozdrobila. Zatímco francouzský reformní marxista Roger Garraudy, zastávající v šedesátých letech podobné názory jako Grass, se přeměnil z marxisty na islamistu, Cohn Bendit z marxisty na eurohujera, Grass se začal pomalu vracet ke svému základu. Grass se narodil jako Němec ve městě Danzig – dnes Gdaňsk - i když, pravda, z "kašubské" matky (viz Kašubové). Gdanští Němci patřili v Polsku k silně provelkoněmecky až pronacisticky orientované skupině jako u nás třeba chebští Němci. Jeho vlastní životopis byl jím samým i německým literárním establishmentem dlouhou dobu, mírně řečeno, "upravován". Tiše se přecházela skutečnost jeho služby ve Wehrmachtu (jako se u nás u mnoha osob přechází či bagatelizuje jejich komunistická minulost), která však nebyla zanedbatelná. Od roku 1942, od svých 14 let, sloužil dobrovolně u pomocných sil válečného námořnictva (Kriegsmarine). V roce 1942 byly německé vojenské síly již plně pod vlivem nacismu a dobrovolníci museli "ideově zdůvodnit" svůj zájem o tuto službu. Co však hlavně tajil, bylo to, že v roce 1944 vstoupil, opět dobrovolně, do Waffen SS. Tam už oddanost idejím nadnároda a antisemitismu byla podmínkou. Typické je, že žádný literární kritik ani nikdo jiný v Německu na tuto v archivech doloženou skutečnost neupozornil. Svoje osobní rozhodnutí vstoupit do nacistické armády pak ve svých pamětech pro pamětníky totalitních režimů nevěrohodně popisuje, plně v souladu se svými tehdejšími neomarxistickými postoji, jako "útěk z měšťáctví, které jej stísňovalo v domě rodičů". Tyto skutečnosti tajil a vyjevil je až ve svých pamětech Při loupání cibule, které dle jeho kritiků údajně zneužil pro vlastní obhajobu a mediální reklamu.

"Návrat ke kořenům mládí" však započal již dříve. A to románem Jako rak (Im Krebsgang) z roku 2002, kde románově popsal tragedii německých uprchlíků po potopení lodí Wilhelm Gustloff a General von Steuben ponorkou S-13, považované za největší námořní katastrofu II. světové války.

Dramaticky vylíčil tehdejší utrpení Němců a celý román vyznívá jako ukázka ideje prosazované od sedmdesátých let částí německé veřejnosti, že "Němci byli největší obětí druhé světové války". Ale nenajdete tam ani náznak toho, že skutečnou vinu za tuto tragedii má Německo, které rozpoutalo v Evropě a na území SSSR nemilosrdnou totální válku. Na místě samém pak konkrétně nacistické velení v Berlíně i místní nacistický velitel, kteří nedovolili včasný odchod německých civilistů z Königsbergu, dnes Kaliningrad, do zázemí.

Staří nacisté a neonacisté tento román uvítali jako umělecké potvrzení své teze, že Němci byli téměř nevinnou obětí a Spojenci jsou stejní, ne-li větší zločinci než Hitlerova klika a jeho nacismem nadšený německý národ. Román Jako rak byl, podpořen autoritou nositele Nobelovy ceny za literaturu, a byl mnohde brán jako zásadní obrat v nahlížení na oběti a důvody války. Ostatně krátce po tom provedený výzkum veřejného míněni v Německu potvrdil, že více než 30 % Němců považuje nacismus za "přijatelnou" dobu.

Grass se ve stáří jen vrátil ke svému mladickému nacionalistickému a antisemitskému přesvědčení, když teď napsal protizraelskou a protižidovskou báseň Co musí být řečeno. Ostatně chtivě otištěnou mnoha "demokratickými" novinami.

Asi to muselo být řečeno. Mnoho takzvaných demokratů v Německu, a to zvláště na levém okraji společnosti, jsou jen přemalovaní staří nacisté a antisemité. Tak jako u nás existuje stále vlivná skupina "pokrokových " intelektuálů, ve skutečnosti stalinistů a antisemitů, kteří se vydávají za ty "pravé demokraty", tak je tomu i v Německu.

Starogermánská idea "Velkého Německa", spojená s antisemitismem, rozhodně není mrtvá. Grass to jen veřejně potvrdil.

Kdyby se někdo ptal, proč nás to má zajímat, tak mimo toho, že Izrael je, stejně jako dřív Československo, malý demokratický stát obklíčený totalitami vyhlašujícími, že jej musí zničit, tak prostě proto, že když se neozveme na obranu Izraele proti antisemitismu (nejen z Německa) dnes, můžeme být příští obětí my.

Pro osvěžení paměti bych jen zopakoval, co jsem uveřejnil na NP v článku Boj o republiku 1918-1920, část Právo a kolektivní vina. Napětí stoupá o starých stereotypech německého myšlení, a to i u význačných německých intelektuálů a jejich často nebezpečného vlivu na společnost a příští děje. Theodor Mommsen (1874/75 rektor berlínské univerzity, 1902 laureát Nobelovy ceny za literaturu) označuje před první světovou válkou Čechy za nebezpečí pro mír a Evropu (sic!) a žádá, aby proti nim bylo důrazně zakročeno.

No, nezdá se vám, že Grass ve své básni jen obměnil práci Theodora Mommsena a zaměnil Čechy a židy, tyto dva Velkoněmci a Hitlerem nenáviděné národy?

Vypadá to, že se maska demokrata poněkud na stará kolena odlupuje. Je dobře, že to Grass napsal. Aspoň víme, kdo je kdo.