EVROPA: Od Karla Velikého k Lisabonské smlouvě
Evropskou unii by to sice nepoškodilo, ta by si klidně na nového prezidenta a jeho podpis posečkala, ale naší republiku jistě.Tedy pokud bude vysloven se smlouvou souhlas i v Irsku, dojde k prohloubení integračního procesu Evropy a hlavně k hlubšímu sladění bezpečnostní, obranné a právní politiky. Vzhledem k tomu, že se o této smlouvě již napsaly stohy papíru, zamyslím se dnes spíše nad samotným pojmem Evropa a pokusím se připomenout, co Evropa byla a je.
První zmínka o Evropě pochází z pátého století před naším letopočtem z doby krále Hérodota: název přejali staří Řekové od Semitů, z akkadštiny, kde ereb nebo irib znamenal večerní soumrak, západ slunce, a v této podobě bylo již toto slovo nalezeno v nápisu z druhého tisíciletí před naším letopočtem. Irib byl v akkadštině protikladem asu, východu, rozbřesku a z tohoto slova je zase odvozeno pojmenování Asie.
Slovem Evropa se původně označovala jen menší část evropského kontinentu (nepočítáme-li řecké kolonie), totiž část Balkánského poloostrova, to znamená severní Řecko, Albánie a Makedonie.
Za Římanů byla naše civilizace soustředěna kolem Středozemního moře a severní hranice tehdejší Evropy v zásadě sledovala tok Rýna a Dunaje. Na jihu žili Římané, na severu barbaři. Na jihu se hovořilo dvěma jazyky: na západě latinsky a na východě řecky. Křesťanství pěstovalo rétoriku, filozofii, umění a vytvářelo životní styl. Bylo kulturotvorné.
Začátkem pátého století překročili barbaři hranici Limes Romanus, začali obléhat západní část Římské říše: vznikala barbarská království, ale zároveň docházelo k christianizaci pohanských barbarů. Začínal proces latinizace nájezdníků v Itálii, Španělsku a Galii. Nový prostor byl obrácen opačně: spíše k Severnímu moři a ke Germanii, protože z jihu útočili Arabové. Bylo přeloženo Písmo svaté Jeronýmem, rodila se nová kultura.
V osmém století, které je považováno za velké století evropské historie, je jako organizační duch Evropy povolán Karel Veliký. Do tehdejší Evropy ale ještě nepatřila část Germánů, Skándinávie, Slované a baltské pobřeží, ale ani Anglie, Skotsko, Irsko a nearabská část Španělska.
Evropa vstupuje skutečně poprvé do dějin po sjednocení Galie, severu Itálie a části Germánie. Nové císařství jedná z vůle Prozřetelnosti, což nové říši (ale i Evropě ve zmenšené podobě) dodává posvátný charakter. Takto ustavená Evropa, která se stala jednotnou skutečností od XII. století, hlavně díky latinským univerzitám, s jistými změnami přetrvala staletí a na kontury říše Karla Velikého navázalo dost přesně i Evropské hospodářské společenství, předchůdce Evropské unie.
Evropa je tedy i historií myšlenky po svém sjednocení či naopak rozdrobení, které po smrti Karla Velikého zapříčinili jeho vnuci Karel a Ludvík 14. února 842 tzv. Štrasburskou přísahou, která dala vzniknout Francii a Německu a starofrancouzštině a starogermánštině, v nichž byla přísaha napsaná.
Evropská unie je proto jen jedním z pokusů o sjednocení Evropy, aby obstála v globální konkurenci na začátku XXI. století, i když i tak je se svou půlmiliardou lidí v porovnání s 1,3 miliardy Číňanů skoro třetinová. Skutečná síla dnešní Evropy se ale může odvíjet jen od síly myšlenek, které v ní budou kolovat a ty také budou určovat v nejbližších letech skutečné evropské hranice. Území, kde se ve veřejném prostoru nebude o těchto myšlenkách vést řádný diskurz, nebudou k Evropě patřit. Jen silné vědomí myšlenkových vazeb může sjednotit lidi bez ohledu na hranice států. Pokud tedy nebudou občané Evropy vidět za sjednocovacím procesem nějaký vyšší cíl a smysl (novou vůli Prozřetelnosti), ať již politický, kulturní nebo ten, který bývá někdy vyjádřen termínem „specifická kvalita života“, nemůže se sjednocení nikdy podařit.
Zkrátka Evropa má legendu v tom původním latinském významu: legenda doslova znamená to, co se má číst, co stojí za čtení. O takovéto čtení Evropy bychom se měli hlavně my ve střední Evropě pokusit, abychom ji pochopili, to je úkol, který na nás teprve čeká.
Připojení střední Evropy ke staré Evropě tedy znamená stejné či podobné čtení legendy. Tento pokus už opakujeme potřetí: poprvé se uskutečnil za svatého Vojtěcha kolem roku 1000 (proto také někdy je Vojtěch považován za prvního českého Evropana). Ani druhý pokus o sjednocení Evropy ve XII. a XIII.století za osvícenství (za Pascala, Descarta a Galileiho) se nepovedl, protože u nás po Bílé hoře, emigrací většiny šlechty a měšťanstva, třicetileté válce a morových ranách, kdy v Čechách zbyl necelý milion obyvatelstva, jsme byli značně oslabeni. Naopak tento pokus skončil tzv. druhým nevolnictvím, majetky zůstaly v držení jen několika rodin, v sedmnáctém století (pojmenování pochází od Maďara Ivana T. Berendy), kdy byla střední Evropa přetažena od Západu k Východu a když to trochu zjednodušíme, můžeme dokonce říci, že s krátkou pauzou první republiky jsme až do roku 1989 patřili na Východ. První novodobý pokus o sjednocení Evropy je z dubna 1944, kdy Ústavu Spojených států evropských sepsal v USA Richard Coudenhove-Kalergi a nesla název Constitution United States of Europe, tuto myšlenku silně podporovaly Spojené státy, ale Stalin záhy Evropu rozdělil a zapadla v zapomnění. Ani pokus o Evropskou ústavu a Lisabonská smlouva tedy není nic nového.
Jenže, když se střední Evropa začala na konci XX. století emancipovat, jak napsal Geörgy Konrad, těžištěm její nové ideologie se stal požadavek na autonomii, a to je právě to, co bychom nejspíš potřebovali rychle překonat spolu se zvláštní středoevropskou, tajemnou, nostalgickou, ale vždy tragickou skepsí. To jsou zřejmě dvě z mnoha dalších našich vnitřních překážek pro setrvání v západní volbě.
(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)
Autor je novinář a spisovatel
