Rakousko-Uhersko existovalo dost dlouho, aby prokázalo, že má smysl. V nepříznivých historických podmínkách zkolabovalo, teď se však ukazuje, že jeho tradice může opět pomoci. Prostor k obnově nabízí uprchlická krize.

I těmito slovy je možné reagovat na postup vídeňské vlády z posledních dvou týdnů. Pod vedením obratného ministra zahraničí Sebastiana Kurze domluvila společný postup zemí na balkánské trase, kterým se podařilo zastavit nekontrolovaný příliv uprchlíků do Evropy.

To je i z pohledu Čechů nesmírně užitečný krok, který řeší problém, s nímž si Evropská unie dosud nevěděla rady. Proto by i pražská vláda měla v rámci rakousko-uherské solidarity vídeňský postup otevřeně podpořit.

Zatím tak neučinila, protože mezi Čechy a Rakušany zůstaly z minulých dob hluboké resentimenty, je však na čase je překonat. Bylo by to přinejmenším praktické, jak právě prokázali uprchlíci.

Rakousko-Uhersko či Rakouská monarchie měla i v devatenáctém století pevné místo na mapě Evropy. Fakticky sjednocovala národy na východ od Německa, které se prostřednictvím Vídně staly nepřehlédnutelným partnerem ostatních velmocí.

Berlín nemohl rozhodovat o tom, co se děje v Podunají či za Šumavou, musel akceptovat stanovisko ostatních.

V uprchlické krizi jako by se vracely dějiny. Německá kancléřka má nepochybně dobré úmysly a chce pomoci lidem trpícím v syrské občanské válce.

Její pozvání Syřanů vyhnaných z domovů ovšem stejně nepochybně využívají lidé, kteří pouze chtějí vypumpovat peníze z evropských sociálních systémů, a jak ukázala kolínská noc, někdy vytvářejí zločinecké gangy, které se nezastaví ani před násilím.

Německé vstřícnosti zneužily také země na rozhraní Evropy a Asie, které bez skrupulí odesílají do střední Evropy neomezené kontingenty uprchlíků, jejichž proud by musely na svém území zastavit či regulovat.

Země bývalé monarchie tak byly postaveny do pozice těch, kteří jsou povinni zajišťovat uprchlíkům servis, případně se měly stát čekárnou pro všechny, kdo chtějí do Německa případně dál na západ.

Do uprchlické politiky přitom nemají co mluvit, musí počkat, až se domluví Berlín či Brusel s cynickými Řeky a Turky.

První se proti tomu ozvaly země Visegrádu, které uzavřely hranice. Reagovaly v zásadě správně, ovšem hystericky, a jejich postup šel napadnout jako sobecký a nekonstruktivní. Proti rakouské iniciativě si ovšem Evropská unie neodváží tolik namítat.

Přece nejde o sobectví, když se na společném postupu domluvilo několik zemí, tedy Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko a Makedonie. Ke společnému konceptu se přidávají i Maďaři.

Na řadě jsou další země Visegrádu, které ostatně sledují vídeňskou diplomacii s nepochybnou sympatií. Není pochyb, že teď jeden potřebuje druhého.

Termín Rakousko-Uhersko není možné obnovit, rakousko-uherská politika jako obhajoba a prosazování zájmů států z povodí Dunaje se však může revitalizovat.