Neviditelný Pes

EVROPA: O Turecku, Unii, ale hlavně o nás

5.12.2007

Ten, kdo si přečetl článek europoslance Josefa Zieleniece (Turecko může Unii ohrozit, těší se český prezident?, Právo 29.11., NP 1.12.) musel být vyděšen: zaostalá země typu Turecka klepe na dveře elitního klubu EU, v jehož rámci (a i u nás se našli takoví odpadlíci) si mnozí jeho členství v Unii dokonce přáli. A nebýt bdělé Evropské komise, možná by nakonec vstřícnost k Turecku převážila: „Každá další hodnotící zpráva, kterou pravidelně připravuje Evropská komise, je čím dál kritičtější.“

Smutná hra Unie, ve které je Turecko používáno jako zástupný problém či dokonce fackovací panák, již bohužel přinesla své plody: Turecko se skutečně nijak zvlášť do Unie nehrne a jeho obavy a pochyby směrem k EU přetrvávají.

Jednání o plném členství Turecka ve Společenství trvají již více než čtyři desítky let (!) bez jakéhokoliv konkrétního výsledku. Mají-li však některé nečlenské země EU společně s EU dokonce jednotný hospodářský prostor (např. Norsko), lze jen stěží donekonečna udržovat dnešní rámec rozhovorů s Tureckem: buď všechno, nebo nic, přičemž je jasné, která alternativa dlouhodobě nastává. V rámci EU údajně vzniká jakási „proturecká koalice“. Jistě, mnozí jsou ve vztahu k Turecku vstřícnější než jiní. Rozhodně ale nepožadují pro Turecko úlevy, protekce či stanovování pevných a nárokovatelných dat členství. A hovořil-li o členství Turecka v EU prezident V. Klaus, nikdy neopomenul připomenout, že zcela jistě nejde o otázkou nejbližších dvou či pěti let.

Až dosud se nikdy nekonalo pro přijetí nových členů Společenství v těch stávajících referendum, v případě Turecka se ale ve Francii konat má. Autorova propagace jakéhosi dosavadního společného evropského způsobu života pak jen vyráží dech, uvážíme-li, jak často je ve starých členských zemích dodnes vnímáno dvanáct nových členů EU coby (mám-li použít název jednoho francouzského rozhlasového pořadu) „jiná Evropa“.

A skutečně jen ten, kdo zkouší, co dnešní média snesou, může napsat, že je vláda v oblasti zahraniční politiky „zcela v područí Hradu“. Je jen úsměvné, že bývalý ministr zahraničních věcí předstírá, že už zapomněl na to, že prezident republiky, ač je tím, kdo podle naší ústavy „zastupuje stát navenek“, nedisponuje směrem k vládě žádnými prostředky, jak ji přimět k tomu, aby prováděla jinou politiku než tu, jakou bude sama ochotna a schopna obhajovat před Sněmovnou, které je odpovědna.

V minulých staletích se do historické paměti mnoha evropských národů dostalo nelichotivé povědomí o Turecku jako o zdroji hrozeb. Je proto jen politováníhodné, když je tato xenofobie využívána pro odmítání domnělých protureckých koalic či rovnou pro donucování k přijetí (někým jiným průběžně upřesňovaného) společného evropského způsobu života.

Právo, 4. 12. 2007



zpět na článek