aneb Co naznačí evropské volby

Jestli to, co říkám, je pravicový extremismus, jsou dvě třetiny obyvatel této země tvořeny pravicovými extremisty. (bavorský ministerský předseda Horst Seehofer)

Inu, pustil si pan Seehofer hubičku na špacír trochu směleji, než mrav tohoto pokryteckého času káže, ale o tom dál. Žiji v Německu, jedné ze zakládajících zemí Evropské unie, a potvrzuji tímto, že mi členství v tom spolku nikterak nevadí, nebo si aspoň nedomýšlím, že by se mi bez něj žilo kdovíjak přepychověji či snad dokonce svobodněji. Už přes deset let nosím v peněžence eura a ani to mi nevadí, leda že by těch eur mohlo být víc. Zkoušel jsem si tuhle vzpomenout, jak vypadala padesátimarkovka, a dalo mi to nějakého lámání hlavy, než jsem si vybavil ten hnědý obrázek lübecké brány, ba ne, nostalgické city mnou žádné nelomcují. Je zde ovšem ta zatrápená ztráta suverenity, nad níž nepřestává bědovat pan Klaus. Také Německo odevzdalo nemalou část svých pravomocí – mluví se o sedmdesáti procentech – do toho zlopověstného Bruselu, ale vidíte, jaký jsem nevlastenec, ani to mě zvlášť nemrzí, aniž bych se domníval, že v bruselských úřadovnách sedí blázni, v berlínských či v pražských však geniové. Spíš bych čekal, že odevzdáním kompetencí do Bruselu zhubne o totéž procento domácí byrokracie, ale ona si vesele tloustne dál, což, tuším, není jiné ani nad Sprévou, ani nad Vltavou. Asi že vedle zákona o zachování hmoty a energie existuje ještě přírodní zákonitost zachování, ba bytnění byrokracie, s Bruselem nebo bez Bruselu. Kdyby Nobelově komisi přebývala jedna medaile za fyziku,může mi ji za ten objev přidělit. Jsem prostě to, čemu se v Čechách říká eurohujer, a zkušenost pětatřiceti let mi ten postoj spíš potvrzuje.

Což arci nemusí trvat dlouho; nelze pominout, že se na evropském obzoru stahují temná mračna. Neočekávám sice, že by se EU mohla dočista rozpadnout, aby udělala radost panu expresidentovi, ale zacloumat jí může vichr dějin znamenitě. Nikoliv, nemám teď na mysli hospodářskou, finanční či jakou ještě krizi; krize je, krize byla a krize bude, jak věděl už Poláčkův pan Načeradec, bezkrizový stav vládne pouze v království nebeském a kdoví, jestli i tam. Budou ale zanedlouho ty eurovolby a z nich, jak vše naznačuje, vyjde matička Unie zle pocuchaná. Nedbala, milá matička, co hýbe myslemi dobrých dvou třetin obecného lidu, vytvořila si sbírku posvátných tabu, témat zapovězených, o nichž jen zmínit se jest neslušno, a kdo tak přesto učiní, je pravicový extremista, přinejmenším. Teď jí to, jest se obávati, její doposud poslušné ovečky spočítají. Ne ještě dvěma třetinami hlasů, ještě lze čekat votum menšinové, třebaže citelné; hodlá-li si však i dál hrát na slepou bábu, mohou z toho napříště vyjít ty dvě třetiny už se vší parádou. Ostatně, abych pořád jen nemyl hlavu matičce Unii, platí totéž ve větší či menší míře pro všechny národní vlády od Lisabonu po Helsinki.

Měla milá matička vědět, že nelze vytvořit vakuum, aby se vzápětí něčím nezaplnilo; a to něco že může být z řetězu utržený radikalismus. Takovéto vakuum se vytvořilo vyhlášením tabu nad doprovodnými jevy rozbujelého přistěhovalectví. Oficiální politika, tisk a vlivné intelektuální kruhy je rozličně omlouvají a zamlouvají, majíce sto a jeden etický důvod proč nic nepodniknout; obecný lid však je znepokojen, a také on má pro to své důvody. A jelikož nenachází pochopení u tradičních demokratických stran, obrací se k všelijakým extremistům, populistům a jiným -istům. Co jiného jste čekali, slovutní vůdcové evropských národů? Nelze nedbat mínění dvou třetin (ne-li ještě vyššího podílu) populace, aniž by to mělo určité následky. Jaké, si lze poměrně snadno vymalovat: jestli se opravdu v evropských volbách výrazněji uplatní – nemusí to být nadpoloviční většiny, postačí výsledky nad deset procent – všelijací ti Wildersové, Le Penové, švédští demokraté, doopravdičtí Finové a kdo tak ještě usiluje o přízeň nevyslyšené občanské většiny, poběží zástupcové velkých a zavedených partají, aby si z tohoto potenciálu také svou skývičku ukrojili. Politici pokaždé velmi hbitě běží směrem, kudy jim utíkají voličské hlasy; i nedal bych nic za to, že než se rok s rokem mine, bude evropská politika o pěkný kousek populističtější. Ne zásluhou extremistického Mefista, nýbrž samotných politicky korektních Faustů, kteří ho vytvořením zapovězených témat vyvolali z pekel.

Rozeberme si přistěhovalecké téma o něco podrobněji. Je například mezi lidem znát jisté znepokojení, a kdo je mysli spravedlivé, hned se rozkřičel o xenofobii. Nuže, xénos v řečtině znamená cizí, a fobií nazýváme bezdůvodný, chorobný strach z čehosi. Souhlasí to? Nu, nesouhlasí. Sám jsem cizinec v zemi, v níž žiji, což pozná každý, jak jen tu svou českou hubu otevřu, a ještě jsem se s žádnou negativní reakcí nesetkal, natož aby měl někdo ze mě chorobný strach. Žiji normálně a za své, platím daně, nepovykuji na chodnících, nerozhazuji kolem sebe odpadky, své češství si pěstuji, ale neotravuji jím jiné, krátce, chovám se, jak je ode mě očekáváno. Reakcí mého okolí je pak tolerance (lze-li tak označit běžnou nevšímavost), při bližším kontaktu zdvořilý zájem. Toť vše. Jinak bych ovšem vypadal v očích svých bližních, kdybych, jak již řečeno: žil na útraty veřejnosti, rámusil a povykoval, házel kolem sebe, co by mi kde od ruky odpadlo, obyčejům svého okolí se přizpůsobit ani nepokusil, nýbrž z něj co nejnápadněji vyčníval. Pak, ano, pak bych se mohl stát cílem šišatých pohledů. Ostatně, žije mezi námi i dostatek všelijakých Japonců, Korejců a jiných takových, už svým zjevem nápadných, a přesto se jich nikdo křivým slůvkem nedotkne… ne, nevymýšlejme si nové pověry výměnou za staré. Neexistuje žádná apriorní nedůvěra k cizincům, žádná xenofobie, existuje jen to, co si kdo svým chováním sám nadrobil. A nemusí to být ani cizinec.

Tvrdí se a píše, že nevědomý lid chová zášť k přistěhovalcům, jelikož se bojí, že jej připraví o pracovní místa. To je, prosím, pitomost; zejména německý lid ví z dvojí zkušenosti, že kdyby se zvenčí přistěhovalo lidstva kolik chtělo, pracovními místy to nehne. Probůh! Poválečné Německo, rozbité a rozbombardované, muselo přijmout dvanáct milionů vyhnanců, z Východních Prus, ze Slezska, ze Sudet, a všichni našli uplatnění. Po pádu berlínské zdi se do západních spolkových zemí opravdu přihrnulo půl milionu Dederonů, ale rozběhli se od Baltu k Alpám, hledali a nacházeli práci, přitom si zařizovali byty, kupovali stoly a almary, rovněž jedli, pili, bydleli, oblékali se a vůbec konzumovali, čímž se trh životních potřeb rozšířil, k jeho naplnění vzrostla produkce, bylo nutno přijmout nové pracovní síly, a všechno šlo přirozeným chodem dál… nenechme si namluvit nesmysly. Prostý občánek nemá nic proti těm, kdož přicházejí za prací a výdělkem, nýbrž proti těm, kteří přicházejí se dávat z jeho daní bezpracně živit. Všechno jiné je žvást, a vědomý žvást.

Mocným popudem nárůstu populistických nálad bylo nedomyšlené rozhodnutí kterési bruselské komise o možnosti čerpat sociální dávky v kterémkoli státu Unie. Jelikož životní úroveň a s ní i výše dávek mezi mysem Finisterre a dunajskou deltou je diametrálně rozdílná, zákonitě se dostavil následek v podobě vlny sociálních turistů z nejchudších členských zemí, zejména pak onoho jistého etnika, jehož původní jméno jest nevhodno vyslovovati. Jelikož s sebou dotyčné etnikum přineslo i své obyčeje, o nichž nenutno se šířeji rozepisovat, jelikož se části některých západních měst (např. Duisburg) začaly po čertech podobat Chánovu a jiným dosyta známým lokalitám… rozčiluj se nad nárůstem populismu, xenofobie, ano i rasismu kdo chceš.

Apropos populismus. Také takové slovíčko bez hlubšího obsahu, jež však lze připlesknout všude tam, kde chybí věcný argument. Sám bych řekl, že populista je ten, kdo bystře odhadl potenciál dušiček důvěřivých a nepříliš inteligentních a v touze po dosažení měkké, dobře honorované židličky je ochoten jim pověsit na nos cokoliv, jen aby se jim zalíbil a získal jejich hlasy. Zjistil si, co rády slyší, a naladil svůj kolovrátek podle toho; z plné náruče a z prolhané huby nabízí zlaté sliby, které nemíní brát ani cípkem vážně už v okamžiku vyřčení; štědře je zahaluje růžovou mlhovinou nadějí, které kdyby měly být naplněny, musel by vyřadit z provozu veškeré přírodní i lidské zákony, finanční především. V zásadě populista pokládá občanstvo za stádo tupých, důvěřivých hovádek božích, jimž lze předhodit jakoukoliv malinu, a ona ji i po stu letech zkušeností ochotně, bez stínu vlastní myšlenky znovu slupnou. Pak ale bych navrhoval vypustit termín populista z politického slovníku a nahradit jej starým, českým tlučhubou, o němž aspoň víme, co označuje: bezcharakterního rozsévače slibů, jež ho ani nenapadne plnit. Obraťme nyní pro změnu list v určovacím klíči, a pověze si naopak, co populismus není: pozorné naslouchání hlasům, ozývajícím se z řad občanstva, nenacházejícím však odezvu ani v partajemi vyjadřované politice, ani v názoru, povýšeném vlivnými intelektuálními elitami na pravý, vší etikou posvěcený a obecně závazný.

Nu, brzy uvidíme, co naznačí ty evropské volby. Možná nic; možná že politické kacířstvo, beztak každý pes trochu jiná ves, dosáhne podměrečných procent a etičtí nabadatelé svou pozici ustojí. Nebo ji naopak neustojí a započne běh za uplouvajícím prádlem voličské náklonnosti. Nejsa věštcem z povolání neodvažuji se odhadnout, kterou z obou těchto alternativ budoucnost potvrdí. Jen že druhá polovina roku může – může, pravím – být zábavná. Hradby politické korektnosti, až dosud neotřesné, může osud rozplavit jako písek, nejsouce postavené z kamene, ale z pokrytectví.

Hannover, 20. března 2014