Neviditelný Pes

EVROPA: O populismu a pravicovosti

9.9.2019

Proběhly nedávno v Německu dvoje zemské volby, dopadly, jak dopadly, a jsou teď kolem toho všelijaké řeči. Vysoký podíl hlasů získala strana AfD (Alternative für Deutschland) - v Branibořích 23,5 %, v Sasích dokonce 27,5 %, a komentátoři si jsou zajedno v tom, že je to špatně a že se to nemělo stát. Jest zmíněná partaj označována ve sdělovacích prostředcích za populistickou a pravičáckou; i táži se – co je na tom tak zlého, že její protivníci málem upadají do mrákot při vyslovení těchto dvou adjektiv? Snad abychom si provedli rozbor obou pojmů. Co jest populismus? Co jest pravicovost?

Dávno již jsem opustil škamny školní, tolik mi však zůstalo v paměti z jazyka latinského, abych věděl že slovo „populus“ v něm značí „lid“. Tentýž lid, s nímž se za jiných okolností naši demokraté z povolání ohánějí, až jim uši rudnou. Jistý rozpor, zdá se, spočívá ve slovech a skutcích politické kasty. Pokusme se mu přijít na kloub.

Lid neboli populus je svým politickým vůdcům dobrý k tomu, aby je čas od času potvrdil v jejich poslaneckých či ministerských křeslech, eventuelně jimi drobátko zamíchal, ale jen s mírou; nějaké zásadní změny nejsou žádoucí. Snadno uhodnouti proč. Mocnými rozmachy loktů se politický vůdce dopídil vysokého postavení – za příklad může sloužit sama paní kancléřka Angela Merkel, zbavivší se na své cestě k moci každého, v kom tušila konkurenta, až zůstala sama a má teď z toho třesavku. A pochopitelně každý takový vůdce dodrápav se vrcholu moci, radí dál už nic neměnit a s ničím nehejbat, jelikož každá změna se může rozběhnout kdovíkam a kdoví k čemu, ohrozivši tak jeho pracně vydobytou pozici. Jenže takové podmínky na planetě Zemi ještě nenastaly, aby dovolovaly s ničím nehejbat; i vzdalují se tužby poddaného lidu čím dál víc doporučením jeho vůdců, až povstala mezera tak široká, že do ní mohl vniknout onen politickými matadory neschválený, v lidu obecném však rozšířený náhled na patálie doby, především na z kontroly se vymknuvší hromadnou migraci z rozvrácených zemí Levanty a severní Afriky. To vidouce ti, kdož radí patálie doby nevidět a s ničím nehejbat, dali se do křiku: „Populismus! Populismus!“ Avšak nadarmo. Obtížno jest přesvědčiti vysoce nadpoloviční část společnosti že se mýlí, kdežto veškerá pravda jest vyhrazena úzké vrstvě intlektuálních krasoduchů v součinnosti s politiky volajícími – jen proboha s ničím nehejbat!

Kdo se odchýlí od tohoto menšinového, avšak halasně vymáhaného směru, obdrží nálepku pravicového radikála, ne-li rovnou fašisty; i zbývá pohovořit o věci sice notoricky známé, z taktických důvodů však nerado připomínané: co jest a co není pravicovost. Uveďme tudíž, že pravicový je názor mající za to, že netřeba všechno po vrchnostensku dirigovat až do posledního občanova pšouku; že státní byrokracie, když už se bez ní neobejdeme, má být úsporná a nepočetná, jelikož občan toho titulu hodný dokáže vyřešit většinu svých problémů buď sám, nebo na zasedání obecní rady s žejdlíkem piva po ruce. Od státu pak vyžaduje účinnou ochranu před většími či menšími darebáky, domácími nebo odjinud přišlými, jakož i brannou sílu pro případ lítice válečné, v tento čas sice nevelmi pravděpodobné, ale kdo ví, co na nás může přikvačit za rok nebo za dva. Jeden dobře vyzbrojený a motivovaný regiment infanterie může pak mít větší váhu než tři almary plné filosofických úvah, jak krásné by bylo, kdyby všude na světě zavládl mír.

Naše doba si vytvořila řadu nedotknutelných tabu určujících, o čem je dovoleno hovořit nahlas a o čem jen potichoučku, v partě stejně laděných přátel. Ještě to nedošlo tak daleko, abychom zkoumali, jestli za dveřmi někdo neposlouchá, moc do toho ale nechybí. Mně je hej; jsa stařík důchodčík může mi být jedno, co se o mně povídá, ve veřejných institucích je však zdrávo si dávat pozor na hubu, aby se člověk nedostal do maléru. Ne že by se za nekonformní názor hned zavíralo nebo vyhazovalo jako za časů reálného socialismu v Čechách; pověst černé ovce však může mít za následek zpomalení až zastavení služebního postupu spolu s tím související platovou stangncí. A je toho fůra, s čím je neradno si otvírat hubu, lavinovitým množením lidstva v tzv. rozvojových zemích počínaje a přeplavováním populačních přebytků – ovšem jen těch, kteří na to mají; převaděčské gangy si účtují za své služby pět až deset tisíc eur, což nemá v kapse hned tak každý – a obtížemi s jejich začleněním do evropské společnosti nekonče. Zejména pak co se týče uprchlictva muslimského, o své nadřazenosti světu nevěřících přesvědčeného.

Žijeme v pokryteckém čase, v čase přetvářky na princip povýšené. Evropský človíček vidí na všech stranách znamení kvačících pohrom, ostýchá se ale k svému zjištění přiznat, aby nebyl za nekorektního psa. Jak dlouho se ještě mohou hromadit problémy dobře viditelné, ale z obavy před porušením posvátného tabu neřešené, ví jen Pánbůh sám, a možná ani on to neví. O sebe bych si velkou starost nedělal; těch pár let, co mi na tomto světě ještě zbývají, už nějak překlepu. Budoucích generací je mi ale upřímně líto.

Hannover, 5. září 2019



zpět na článek