Nová diskuse nad odmítnutým návrhem ústavy EU opět připomenula problémy, které se objevují v diskusích o evropském právu. Nepochopení některých věcí pak bohužel vede v lepším případě k četným nedorozuměním, v tom horším k dezinterpretacím, či přímo záměrným manipulacím. Odmítnutá ústavní smlouva chtěla transformovat dnešní Evropskou unii na superstrát založený na principu federace. Jedním z prostředků, jakým toho mělo být dosaženo, bylo explicitní ústavní nadřazení právního řádu EU právním řádům členských států.

Jedna z diskusí se tedy vede o platnost teze, že „Návrh ústavy EU hierarchicky nadřazoval celý evropský právní řád vnitrostátním právním řádům členských zemí.“ Šlo o zcela nepředstavitelný, bezprecedentní zásah do svrchovanosti členských zemí EU a revoluci v jejich právních řádech.

Dnes ale v EU nelze hierarchicky srovnávat právní normy, které jsou součástí odlišných právních řádů, evropského a národního. Lze pouze hovořit o přednosti při aplikaci. Tato přednost se ale může projevit pouze v případě rozporu mezi konkrétní normou práva společenství a konkrétní normou vnitrostátního práva členského státu, dopadají-li obě na tentýž právní vztah.

Článek I – 6 odmítnuté euroústavy ale říká: „Ústava a právo přijímané orgány Unie při výkonu jí svěřených pravomocí mají přednost před právem členských států.“

Dnes má takovou automatickou přednost před našimi zákony pouze evropské primární právo, čili zřizovací smlouvy Společenství a ty smlouvy, které je mění a doplňují, včetně například všech dosavadních Přístupových smluv. Jde o mezinárodní smlouvy sjednané členskými státy jakožto subjekty mezinárodního práva.

Tyto mezinárodní smlouvy jsou automaticky nadřazeny i vnitrostátním zákonům České republiky. Je tomu tak přímo podle naší Ústavy, konkrétně jejího článku č. 10: „vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“

Sílu mezinárodní smlouvy má dnes ale jen tzv. primární právo Společenství, protože jen ono má formu mezinárodních smluv. Nemají je tzv. akty orgánů společenství, považované proto za sekundární právo (nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení, stanoviska). Dnešní Smlouva o založení ES ve svém článku č. 249 definuje tyto akty orgánů Společenství takto: „Ke splnění svých úkolů a za podmínek stanovených v této smlouvě Evropský parlament společně s Radou, Rada a Komise vydávají nařízení a směrnice, přijímají rozhodnutí a vydávají doporučení nebo zaujímají stanoviska.“

Z těchto aktů sekundárního práva má obecnou působnost prakticky jen nařízení. Je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné (bezprostředně účinné) ve všech členských státech. Již zmiňované nařízení ale nemá z pohledu tzv. prejudiciálního řízení, kdy Soudní dvůr Evropského společenství rozhoduje v předběžné otázce zda a jak u vnitrostátních soudů aplikovat právo ES, rovnocenné postavení se zakládajícími smlouvami. Soudní dvůr ES může rozhodovat o výkladu primárního práva, ale o samotné platnosti práva sekundárního (akty orgánů společenství.)

Pokud by měla mít například nařízení automaticky přednost před zákony členského státu tak, jako je tomu u mezinárodních smluv, muselo by to být v dnešní zakládající smlouvě napsáno právě tak jednoznačně jako v článku I-6 navrhované Ústavy a muselo by se na ně vztahovat prejudiciální řízení jen v takovém rozsahu, v jakém se dnes vztahuje na primární právo. Soudní dvůr by tedy nemohl rozhodovat o platnosti tohoto aktu pro daný právní vztah, ale pouze o jeho výkladu.

Jednoznačné a automatické nadřazení mezinárodní smlouvy podle článku 10 naší Ústavy nad našimi vnitrostátními zákony všude tam, kde stanoví mezinárodní smlouvy něco jiného než zákon, se totiž nemůže vztahovat na akty, které nejsou mezinárodní smlouvou, protože jde pouze o akty vydané orgány nadnárodní instituce. Pouze tehdy, pokud by ona tak často zmiňovaná nařízení byla explicitně uvedena výčtem například jako příloha Přístupové dohody, pak by byla její součástí a pak by se na ně jako takové vztahovala nadřazenost nad běžnými vnitrostátními zákony podle článku č. 10 Ústavy ČR.

Dnes v žádném případě nejde o nadřazenost celého právního řádu Společenství nad celým právním řádem členského státu. Ústava státu Evropská unie by ale byla nadřazena ústavám jednotlivých členských států. I celý právní řád Unie by byl nadřazen právním řádům členských států. To je ale něco zcela jiného než ten velmi specifický princip dnešní supranacionality, který vznikl v Evropském společenství již v 60. letech 20. století.

* * *

Text byl inspirován diskusí vzniklou koncem loňského roku na stránkách Lidových novin:
Neznalosti poslance EP Josefa Zieleniece
Eurodezinformace pana Petříka
Diskuse o právu EU je dada