Všechny společnosti vyžadují jistý stupeň regulace k ochraně svých obyvatel a přírody i ke zvyšování své efektivity. Hodnotou samou o sobě je však i jistá oblast, jež zůstává neregulována. Snaha vyloučit jakékoli riziko nejenže snižuje svobodu, ale mnohdy znamená i ztrátu hodnot spočívajících v ochotě přijmout riziko a nést odpovědnost za svá vlastní rozhodnutí. Již dnes žijeme ve značně přeregulované společnosti. Pokud však dojde k přijetí Lisabonské smlouvy, může vést další expanze regulace postupně k úplné ztrátě naší svobody.

Zatímco přínosy regulací bývají (mnohdy) na první pohled zřejmé, jejich náklady a méně patrné důsledky jsou často méně zjevné do té míry, že původně dobře míněná snaha může vést až ke zcela opačným a pro společnost celkově nepříznivým důsledkům. Ochota nést riziko a přijímat odpovědnost naopak má vnitřní hodnotu, která se často může odrazit i jasným finančním přínosem. Společnost Boeing například investovala značné prostředky a vystavila se značným rizikům při vývoji nového typu letounu 747. Odměnou jí ale byla dominance trvající v jejím oboru několik desetiletí.

Náklady a důsledky regulací jsou někdy přímo patrné a někdy vyplynou až v dlouhodobějším měřítku. Tak snaha regulovat rizika vznikající při volnočasových nebo dobrovolnických aktivitách může vést až k úplnému potlačení těchto aktivit. Snaha regulovat rychlost vlaku následující po odstrašující železniční nehodě může vést, a v minulosti i vedla, k přesunu větší části cestujících na automobilovou dopravu. A poměr nehod, zraněných i mrtvých u tohoto typu dopravy je prokazatelně vyšší než u železnice.

Výše uvedené příklady jsou výsledkem směsi domácích a evropských regulací. U samotných evropských regulací jsou často ještě zřejmější už proto, že evropské orgány jsou na regulace z různých důvodů ještě žhavější než orgány domácí.

Evropská unie se například nedávno rozhodla rozšířit směrnici o tzv. Televizi bez hranic, regulující zejména přeshraniční televizní reklamu, i do oblasti internetu. Provideři se sídlem mimo EU ovšem těmto regulacím nebudou podléhat a internet, na rozdíl od televize, má globální povahu. Jejich přesun do mimoevropských základen bude tedy zřejmým (negativním) důsledkem uvedené snahy.

Lisabonská smlouva přesouvá další významné pravomoci na evropskou úroveň a je vskutku obtížné nalézt jakoukoli oblast života každého z nás, do níž nebude po jejím přijetí Unie moci zasahovat. I kdybychom takovou po velké snaze objevili, tzv. pasarela a doložka flexibility umožní Unii, pokud to bude v souladu s jejími široce definovanými cíli, zmocnit se nakonec i jí.

Evropská unie například v minulosti využila doložku flexibility k ustavení evropské obchodní značky; evropského podniku; unijního akčního programu v oblasti civilní ochrany i sil rychlého nasazení v oblasti humanitární pomoci. Není žádného důvodu se domnívat, že Unie nebude své pravomoci takto “flexibilně” rozšiřovat i nadále.

Zásadním nedostatkem unijních regulací navíc je, že ti, kteří je připravují, nenesou jejich náklady ani pokud jde o nutnost zodpovídat se ze svých činů při příštích volbách, ani přímé náklady finanční, které jsou většinou neseny členskými státy.

Častá námitka zní, že “cizí” regulátoři jsou ale lepší a efektivnější než regulátoři domácí. Tato námitka ovšem vzhledem k charakteru unijní legislativy mnohdy neplatí a regulace se “neodečítají”, ale naopak potencují. K unijní úrovni regulace se často přidává a přičítá regulace domácí. Členské státy se totiž často chtějí pojistit proti sankcím za “nedostatečnou” implementaci, a tak obecné unijní zákony v podobě směrnic realizují ještě přísněji, než byly původně míněny. Model chování “papežštějšího než papež” ostatně z našich končin všichni dobře známe.

Dalším mocným zdrojem regulace bude tzv. Listina (někdy nazývaná Charta) základních práv EU, která se po přijetí Lisabonské smlouvy stane na celém území Unie právně závaznou a nadřazenou ústavním řádům všech členských zemí. Tato Listina totiž kromě běžných tzv. negativních práv (dalo by se říci občanských svobod, například svobody projevu) obsahuje i celou řadu tzv. práv pozitivních. Uveďme příklady “práva na důstojnou práci”, “práva na důstojné bydlení” nebo úplné rovnosti (ve výsledku) šancí mezi muži a ženami. Jde o skutečnou Pandořinu skříňku pro další regulace, tentokrát realizované unijními orgány a prosazované aktivistickým Evropským soudním dvorem, tj. z mnoha důvodů mnohem účinněji a v důsledku i škodlivěji.

Některé britské a také nizozemské think tanky nedávno ve vzájemné shodě vyčíslily přímé náklady regulací přicházejících každoročně z unijní úrovně na odhadem 50 miliard liber ročně. Je přitom vysoce pravděpodobné, že vzhledem k výše uvedeným, ne ihned zjevným a vedlejším dopadům a nákladům jsou jejich skutečné náklady ještě (mnohem) vyšší.

Úspěšné regulace nejsou nikdy snadnou záležitostí a jsou vždy spíše záležitostí umění než vědy. Proto musíme mít odvahu k vykonání skutečných změn, včetně zamítnutí Lisabonské smlouvy. Mírnější vliv regulací na zdravou a vzkvétající společnost je však každopádně mnohem lepší než železná kontrola nad lidmi spíše živořícími než žijícími. Protože nekonečná snaha vyhnout se riziku může nakonec vést mnohem spíše než k odstranění všech rizik k odstranění všeho toho, co životu dává skutečnou hodnotu, cenu i jeho smysl.

autor je poslanec PS PČR, kandidát Libertas.cz do evropských voleb