Nechceme-li být jako Vuk Draškovič, nemusíme začínat Kosovským polem. Nutné je ale připomenout, že rozpad Jugoslávie nenastal ve Slovinsku, ale stávkami kosovských horníků. Miloševič se stal Miloševičem, když z prištinského balkonu poštvával Srby proti stávkujícím horníkům. Slovinský president Drnovšek, tehdy předseda jugoslávského předsednictva, spolu s expresidentem Kučanem začali ve Slovinsku organizovat demonstrace na podporu Kosova. Vedlo to až k požadavku na právo na vystoupení z jugoslávské federace. Prohra na komunistickém sjezdu zažehla válku.

O deset let později slovinský premiér Drnovšek dohodl s ministryní Albrightovou účast Hasana Tačiho v čele samostatné delegace na jednáních v Rambouillet. Tento zkratovitý krok, znamenající de facto právo na zahraniční reprezentaci Kosova, byl chybou. Kosovské osvobozenecké armádě (UCK) a Tačimu už nikdo nevezme právo na samostatnou reprezentaci. Kosovské vášně dlouho tlumil president Rugova, přezdívaný rovněž jako kosovský Havel. Jeho ale sklátila rakovina.

Území Kosova není etnicky homogenní. Přese všechny masakry a bombardování území stále není prosté Srbů. Severní Kosovo vždy bylo srbským ekonomickým zázemím. Stejně tak kosovská poutní místa a kláštery mají hluboký význam pro srbskou identitu. Rozdělení geografickým principem dělící čáry není možné.

Kosovští vůdci se shlédli v modelu Černé Hory. Cesta k referendu tam trvala víc než deset let a stála životy. Připojení Kosova k Albánii není v zájmu nikoho. Je to nulová varianta. Zřejmě jedinou variantou je budoucí referendum po černohorském vzoru, následující po dlouhé řadě aktů posilujících vzájemnou důvěru Srbů a Kosovanů a také po dlouhé řadě bezpečnostních opatření. Jedním z nich je posílení kapacit kosovských elit, budoucích lídrů.

Dnešní Kosovo, žijící dlouho na pomezí války a destabilizace, je, jako každé takové území, mafianizováno do morku kostí. Legitimizovat dnešní kosovské předáky znamená legitimizovat kosovskou mafii. Drogový obchod, organizovaný zločin, obchod s lidmi, ilegální migrace, jevy, které se, seč můžeme, snažíme společnými evropskými silami dostat pod kontrolu, by legitimizací kosovského vedení dostaly nový impuls. Kosované nejsou výjimeční. Žijí ale příliš dlouho na pomezí tvrdého etnického útlaku, srbské demagogie, mafie, paralelních ekonomik, aby jejich odpověď mohla být jiná. Proto nejdříve stabilizace, posílení místní správy, vzdělání elit, transformace justice a právního řádu, očista ekonomiky. Jen potom bude uznání samostatného Kosova bezpečné pro nás i pro Evropu.

Rozhodovat se má v rezoluci Rady bezpečnosti OSN o Ahtisaariho plánu jako mezinárodním nástroji k uznání Kosova. Richard Holbrook, poradce Hillary Clintonové, tvrdí, že jak američtí Demokraté, tak Republikáni uznají nezávislost Kosova ihned, budou-li Rusové vetovat rezoluci. Rusko, ani ruští oligarchové nemají podle všeho v Kosovu přímé ekonomické zájmy. Putin umně hraje prosrbskou pravoslavnou emocionální hru. Víme-li, že ruská zahraniční politika je čistý byznys, pak má Kosovo cenu bílé karty. Otázka je, za co ji chtějí Rusové vyměnit. Dobře vědí, že za Abcháziii nebo Osetii to možné není. Status quo musí Rusům vyhovovat. Proto myslím, že k jednáním v Radě bezpečnosti OSN hned tak nedojde.

Ti, kdo dnes haraší okamžitým jednostranným uznáním Kosova, mohou sklidit novou válku. Navíc vyvolají odůvodněné obavy o zhoršení evropské bezpečnosti. Je proto třeba pojmenovat důvody, které k takovému harašení vedou. Je to budoucí kontrola nad kvalitním kosovským uhlím, kosovskou energetikou. Opsali jsme kruh, vracíme se ke kosovským horníkům. Má-li kdokoliv, ať už je to E.on, ENI, nebo ČEZ představu, že zkrotí koně, který shodil Miloševiče, je blázen. Šermování jednostranným uznáním Kosova za cenu zlepšení pozice pro privatizaci kosovských dolů je bezpečnostní hazard. Nedělejme ho.

Autorka, europoslankyně za SNK-ED, je předsedkyní stálé delegace Izrael-EP