Po prohraném referendu v Irsku tvrdili evropští byrokraté, že nemají plán, jak se s jeho výsledky vypořádat. Vše bude předmětem reflexe a jednání svrchovaných členských zemí. Vše bude řešeno diskusí a vše bude výsledkem konsensu a svobodného rozhodování.

Následoval tvrdý tlak na členské státy a jejich ústavní orgány ratifikovat okamžitě a bez ohledu na výsledek irského referenda. Tlak se stupňoval v přímém poměru se vzrůstající nervozitou bruselských úředníků a federalistů. V závěru jsme byli svědky tragikomických scén jako pronásledování „nespolupracující“ těhotné dánské europoslankyně, která se nějakým omylem stala členkou delegace, která měla „postavit do latě“ neposlušné české senátory, po chodbách Valdštejnského paláce a slyšeli jsme hysterické hulvátství jistého europoslance, který vykřikoval na našeho presidenta: „Vaše názory mě nezajímají“ a „Vy musíte smlouvu podepsat“.

Irští občané mají být "zpacifikováni" tím, že se Irsku dostane záruk, že bude vyhověno požadavkům irské vlády přednesených na summitu v Bruselu..

Jak mají ty "právní záruky" vypadat, není jisté. Rada Evropské unie vydá jakousi "Deklaraci principů" a skutečné vypořádání irských požadavků je přislíbeno během příštího roku.

Dokument, který má být zveřejněn, dnes zní asi takto:

"Evropská rada (členské státy EU) pečlivě zaznamenala obavy irského lidu přednesené přesedou irské vlády a popsané v připojeném prohlášení, které se vztahují k daňové politice, rodinným, sociálním a etickým otázkám a Společné bezpečnostní a obranné politice (CSDP) s ohledem na tradiční irskou neutralitu.

Evropská rada souhlasí s tím, že tyto otázky mají být vyřešeny k vzájemnému uspokojení Irska a ostatních členských států poskytnutím potřebných právních záruk."

"The European Council [EU member states] has carefully noted the other concerns of the Irish people presented by the Taoiseach as set out in the statement annexed relating to taxation policy, family, social and ethical issues, and Common Security and Defence Policy (CSDP) with regard to Ireland's traditional policy of neutrality," reads the document.

"The European Council agrees that these concerns shall be addressed to the mutual satisfaction of Ireland and the other member states by way of the necessary legal guarantees"

Citovaná část návrhu dokumentu se nezmiňuje o dalšímu irském požadavku, kterým je stálý irský evropský komisař. Je nemožné zachovat princip rotujících komisařů přijatý Lisabonskou smlouvou a zároveň uspokojit irský požadavek. Podobně je tomu s požadavkem na irskou daňovou autonomii ve vztahu ke společné daňové politice EU a irskou politickou neutralitu ve vztahu ke společné zahraniční a bezpečnostní politice EU.

Jediný způsob, jak se vypořádat s „poskytnutím potřebných právních záruk“ - pomineme-li tu, že se s ničím takovým už předem nepočítá a Irové (a i občané ostatních členských zemí) mají být oklamáni falešnými sliby - je buď dodatek k Lisabonské smlouvě, nebo nová smlouva, která Lisabonskou smlouvu nahrazuje či doplňuje a mění.

V obou případech to ale znamená, že smlouva ve znění ratifikovaném členskými státy Evropské unie je neplatná ještě dříve, než má vstoupit v platnost - to se může stát pouze po ratifikaci všemi členskými státy včetně Irska. Její schválený a většinou členských států ratifikovaný text se liší – a to dokonce ve velmi podstatných částech, chcete-li, přímo v jejím „materiálním jádru“ - od textu, který by zahrnoval „právní záruky“, které mají smlouvu podstatně změnit.

Cestou změn stávajícího textu Lisabonské smlouvy tedy cesta nevede, pokud se chce Evropská unie (a předpokládám, že chce) vyhnout novému kolu ratifikací ve všech členských státech.

Bruselský summit ale přináší plán, jak se problémům s ratifikací vyhnout, jak uvést v platnost smlouvu, kterou nikdo neratifikoval. Je to plán, který je údajně plodem jednání summitu vrcholných představitelů vlád členských zemí Unie.

V červnu tohoto roku jsem napsal článek Dveřmi ani oknem to nešlo, zkusíme plán B.

V něm jsem na základě přístupných informací o plánech evropské byrokracie popsal plán, který obsahoval následující kroky:

1. Všechny země EU kromě Irska musí ratifikovat Lisabonskou dohodu.

2. Irsko bude vyjmuto ze seznamu signatářů a nebude povinno se smlouvou řídit. Jeho právní pozice v Unii bude na této bázi prozatímně upravena.

3. V roce 2009 nebo nejpozději 2010 až Chorvatsko přistoupí k EU, bude všemi státy včetně Irska podepsána "Doplňující přístupová smlouva".

4. Připojena k Doplňující přístupové smlouvě s Chorvatskem bude série protokolů, které definitivně upraví právní postavení Irska v Unii. Irsko dostane "výjimky" (opt-out) na příliš kontroverzní (pro Irsko) články Lisabonské Smlouvy – daně, vojenská spolupráce, Listina práv atd. Podobným způsobem byly v minulosti uděleny výjimky Velké Británii a Dánsku.

5. Irsko, stejně jako všechny ostatní evropské země, nemusí přístupové smlouvy nových členských států ratifikovat referendem. Irské vládě bude stačit, protlačí-li "Doplňující přístupovou smlouvu" s Chorvatskem s jejími připojenými protokoly Irským parlamentem.

Tento "překlenovací mechanismus" nebude, podle úředníků Komise, "o nic víc nepřehledný a nesrozumitelný, nebo legalistický, než Lisabonská smlouva sama".

"Nebude to pravděpodobně těžší práce, než byla ta s konverzí Ústavní smlouvy na Lisabonskou smlouvu potom, co byla odmítnuta ve Francii a v Holandsku."

Plán závisí na tom, aby Lisabonskou smlouvu ratifikovaly, kromě Irska, všechny členské státy.

Jak je vidět, vlády svrchováných členských zemí se zachovaly velmi poslušně. Opatření přijatá na jejich bruselském summitu se téměř do písmene shodují s „neexistujícím“ plánem Komise z května a června loňského roku. Jen článek 2 je vypuštěn, není již zjevně potřebný a článek 5 je modifikován. Referendum nakonec bude. Irům bude před tím nabídnuta deklarace, která jim slíbí splnění požadavků irské vlády.

Pro nás zde zůstává otázka, o čem vlastně má hlasováním o ratifikaci Lisabonské smlouvy rozhodovat náš parlament. Budou poslanci a senátoři rozhodovat o Lisabonské smlouvě, o které vědí, že nebude platná ve znění, o kterém hlasují, protože její signatáři již ohlásili změny, jejichž znění zákonodárci ještě neznají a které mají vstoupit v platnost někdy později?

Budou hlasovat o nějaké nedefinovatelné smlouvě budoucí? Budou hlasovat, aniž vědí k čemu tím Českou republiku zavazují? Nejde o kosmetické změny, jde o strukturu Evropské unie a složení jejích orgánů, o daňovou autonomii, o právu Unie rozhodovat ve věcech dotýkajících se etiky a morálky, jde o pravomoci, které si Unie hodlá přisvojit nad rámec smlouvy, která před nimi leží a k jejíž ratifikaci mají dát souhlas. Je smlouva o něčem, o čem zákonodárce ví, že to nebude platit, a co má být změněno způsobem, který zákonodárce nezná, co je v každém případě závislé na něčem, co bude navrženo a o čem bude hlasováno později jako o přílepku k jiné smlouvě, vůbec hlasovatelná? Bylo by to pochybné i v případě prostého zákona, který je možno zrušit nebo pozměnit. Mezinárodní smlouvy usnesením jednoho parlamentu měnit nelze.

Irské požadavky jsou založeny na „desítkách průzkumů veřejného mínění“ a studií objednaných irskou vládou. Jsou to pravděpodobně i tyto průzkumy, které irskou vládu vedly k tomu, že uznala, že referendum je nezbytné – Irové se s pouhým úhybným manévrem své vlády nesmíří. Výzkumy „odhalily“ oblasti, které se setkaly s odporem Irů a byly důvodem jejich nesouhlasu s Lisabonskou smlouvou. Jak se zdá, chyběla v těch průzkumech otázka vztahující se nejen k odporu Irů, ale i odmítnutí Smlouvy o ústavě pro Evropu, jejímž je Lisabonská smlouva klonem, v předešlých referendech Francouzi a Holanďany. Chyběla tam otázka, co si evropští občané myslí o tom, jak s nimi a o nich „jejich“ unie jedná.

V tom je, podle mého názoru, který jsem od června nemusel měnit, celé "tajemství" prohraných referend. Mohu jen opakovat: Důvody voličů jsou většinou různé. Pro někoho jde Unie moc nalevo, pro někoho moc napravo. Pro někoho je moc liberální, pro někoho moc konzervativní. Nebo si zvolí jiné dělení než levá-pravá. Někomu se nelíbí její zemědělská politika, někomu její energetická politika, někomu restrikce a regulace rybářství nebo dopravy, někomu rozhodování o otázce interrupcí. Někomu to, že si Evropská unie přisvojuje právo rozhodovat o výši a rozpočtovém určení jeho daní, někomu opatření pro kontrolu klimatu, někomu likvidace celých historicky úspěšných retinálních průmyslových odvětví, například našeho cukrovarnictví.

Hledat v tom nějaký klíč je nesmyslné, společné je jen to, že stále více evropských občanů bez ohledu na svůj politický názor, své společenské postavení a svou zemi původu nesouhlasí s tím, aby se Evropská unie pletla do věcí, o kterých si chtějí rozhodovat doma a sami.

Důvod pro prohry v referendech není třeba hledat vpravo nebo vlevo. Je nutno jej hledat tam, kde se jej žádný z evropských úředníků, byrokratů a elitních "opinionmakerů" dosud hledat neodvážil – přímo mezi nimi samými, v jejich jednání, jejich aroganci, jejich pohrdání těmi, za jejichž reprezentanty se vydávají – evropskými občany.

Český tisk se těmito otázkami nezabývá. Články a komentáře v dnešním tisku řeší to, zda je rotující komisařství lepší než komisařství pevné. Shodují se většinou v tom, že je to vlastně jedno. Systém rotujících komisařů je z jakýchsi neznámých důvodů považován za efektivnější, systém jedna země – jeden komisař za spravedivější.

Český tisk si ještě nevšiml, že Evropská unie není ani efektivní, ani spravedlivá. A že se to novou smlouvou změní spíše k horšímu. Že novináři, kteří píší ty hluboké a zasvěcené komentáře o Lisabonské smlouvě a jásají nad vyřešením problému s irským zamítnutím, píší o něčem, co nikdo, ani oni, nezná. Text smlouvy je nečitelný a nesrozumitelný a vlastně to už ani nevadí, protože stejně nikdo - včetně poslanců a senátorů, kteří o souhlasu s jeho ratifikací mají hlasovat – neví, co tím textem vlastně má být.