Formulace bodu II – 12., že „institucionální změny dohodnuté mezivládní konferencí z roku 2004 budou začleněny částečně do Smlouvy o EU a částečně do Smlouvy o fungování Unie, zcela jednoznačně určuje, že až na explicitně vyjmenované drobné úpravy je i zde text ústavní smlouvy zcela převzat do reformní smlouvy. Všechny zásadní změny jsou dále vyjmenovány včetně například toho, že bude vytvořen nový úřad, nová instituce ministra zahraničních věcí EU, která bude jen označena jako „vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.“
Co se týká nového systému hlasování dvojí většinou, došlo k jeho úplnému převzetí, bez jakéhokoliv náznaku možné změny v průběhu mezivládní konference. Dochází jen k odložení jeho účinku do 1. listopadu 2014. Ve zvlášť vzácném případě, že by po tomto datu 75% členských států v radě zastupujících 75% obyvatelstva požadovalo upuštění od tohoto principu hlasování, je umožněna výjimka, ale jen do 1. dubna 2017.
Přejímají se dále jak obecná ustanovení o vnější činnosti Unie, tak i zvláštní ustanovení o společné zahraniční a bezpečnostní politice. Připomeňme dále, že se ale -jen s výhradou pozměněného názvu- do reformní smlouvy přebírají z ústavní smlouvy tyto definiční znaky nové instituce “vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.“ : „vede společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Unie. Přispívá svými návrhy k vytváření této politiky a provádí ji jako zmocněnec Rady. Předsedá Radě pro zahraniční věci. Je jedním z místopředsedů Komise. Zajišťuje soudržnost vnější činnosti Unie.“
Zachována má být i další novinka z euroústavy, kterou je článek o dobrovolném vystoupení z Unie (I-60.) Tento článek je ale formulován výrazně sankčním způsobem proti vystupujícímu státu. Nakolik je členství země v EU založeno na multilaterálních mezinárodních smlouvách, bývá nejpřirozenějším způsobem provedení tohoto vystoupení jednostranné odstoupení od smluv. Článek I – 60 však předpokládá uzavření „dohody o podmínkách vystoupení,“ která musí být schválena 72% členů Rady představujících 65% obyvatel. V případě nedohody přestávají být zakládající smlouvy pro daný stát účinné až 2 roky po oznámení členského státu záměru vystoupit z EU.
Dalším sankčním ustanovením je to, že se zástupci vystupujícího členského státu nesmějí podílet na jednání Evropské rady nebo Rady, která se jej týkají. Unie tedy vyhrožuje těm, kteří by ji chtěli opustit tím, že pro dobrovolné vystoupení členské země z Unie stanoví pravidla, která jsou prakticky nepoužitelná.
6. Překlenovací doložka (passerelle) zachována
Do reformní smlouvy je předepsáno z ústavní smlouvy zapracovat i překlenovací doložku, známou pod názvem passerelle (lávka, můstek.) Jde o snad nejkritizovanější ustanovení euroústavy, které je v rozporu s jakýmikoliv elementy demokratické legitimity a jehož vtělení do právních řádů národních států disponujících parlamentní demokracií by nemělo šanci.
Zachování tohoto euroústavního zlepšovacího návrhu je zajištěno dvěma explicitními zmínkami, a to zmínkou v bodě II-16 mandátu: „článek 48 bude pozměněn za účelem spojení postupů pro přijímání změn Smluv (řádného postupu a dvou zjednodušených postupů).“ To je rovněž potvrzeno v bodě 7 d) přílohy č. 1 mandátu, podle níž se vnitrostátní parlamenty „podílejí na postupech pro přijímání změn Smluv podle článků [IV-443 a IV-444]; Právě článek IV-444 je takzvaným zjednodušeným postupem pro přijímání změn, také nazýván překlenovací doložkou, či passerelle.
Její podstata tkví v tom, že Evropská rada může jednomyslně zmocnit radu ministrů, aby rozhodla kvalifikovanou většinou i v oblastech, kde v současnosti platí jednomyslnost. To sice nelze, vysloví-li se proti tomu některý z národních parlamentů, explicitní souhlas národních parlamentů předem potřebný ale není. Tedy oblasti, v nichž mají členské státy stále právo veta, mohou být převedeny pod většinové hlasování, aniž by bylo potřeba dalších smluv.
7. „Oboustranná flexibilita“
Bod I – 16 dále stanoví, že „Tento článek, v odstavci o řádném postupu pro přijímání změn, jasně stanoví, že změny Smluv mohou být přijímány za účelem rozšíření nebo omezení pravomocí svěřených Unii.“ Již dnešní znění Smlouvy o EU ale tento postup umožňuje, a to ve svém článku 48.
Abychom si co nejpřesněji doložili, jak prázdným a nic nového nepřinášejícím je toto nové ustanovení, které bývá označováno za „zavedení oboustranné flexibility,“ citujme již nyní platný článek 48 Smlouvy o EU: „Vláda kteréhokoliv členského státu nebo Komise může Radě předkládat návrhy na změnu smluv, na nichž je Unie založena. (...) Změny vstupují v platnost po ratifikaci všemi členskými státy v souladu s jejich ústavními předpisy.“
Zmiňované změny se tedy nejenže mohou týkat přenášení dalších kompetencí členských států na Unii, nejenže se (samozřejmě již nyní) mohou týkat zpětného přenosu kompetencí Unie na členské státy, ale mohou také navíc zcela měnit vnitřní institucionální uspořádání Unie a vnitřní mechanismy a procedury používané v rámci této supranacionální instituce. Lze tedy jen doufat, že posledně zmiňovaný a již dnes platný atribut „změn smluv, na nichž je Unie založena,“ nebude opět „náhle objeven“ při příležitosti některé z příštích mezivládních konferencí.