Zdánlivě nepodstatné nahrazení dosavadního principu přednosti při aplikaci práva EU (a přesně definovaných podmínek, za nichž je tento princip možno použít,) za princip přednosti práva EU, který zaváděla ústavní smlouva, bude rovněž provedeno, jen méně explicitním či okázalým způsobem. Mezivládní konference bude muset přijmout protokol, jehož text je již dnes znám a je zahrnut v první poznámce pod čarou Mandátu: „Konference připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie mají Smlouvy a právo přijímané Unií na základě Smluv přednost před právem členských států, za podmínek stanovených touto judikaturou.“

Jde o dezinterpretaci stávajícího stavu, ale zejména platí: jestliže se na stávajícím vztahu unijního a vnitrostátního práva začleněním tohoto nového ustanovení nic nemění, proč to musí být tímto institucionálně silným způsobem takto připomínáno? Přinejmenším ale platí: judikatura přestává být pouhou judikaturou a stává se součástí závěrů mezivládní konference k přijetí změn zakládajících smluv. Již toto je zásadní posílení její právní síly v právu EU.

K závěrečnému aktu konference bude připojeno stanovisko právní služby Rady (dokument 580/07). Jestliže má dnes nějaký dokument právní závaznost pouhého stanoviska právní služby Rady, a nikoliv například primárního nebo sekundárního práva EU, či nálezu Soudního dvora EU (nebo prohlášení či protokolu přijímaných mezivládní konferencí), pak jde o závažný zásah, jde o závažné, ač nijak nepřiznané posílení závaznosti obsahu tohoto až dosud ryze úředního stanoviska postrádajícího politickou legitimitu.

(Bohužel, jde o podobně nízkou a manipulativní metodu, jako například u některých vojenských či úředních oběžníků, kdy podpis toho, jemuž je určen, a který je obvykle vyžadován jako potvrzení toho, že dotyčný vzal úřední sdělení „na vědomí“ je následně, podle svévole orgánů příslušné hierarchie, vykládán jako „ztotožňuje se s obsahem, plně souhlasí, a bude dále dělat aktivně vše pro naplňování podepsaného.)“

Kromě toho, že Evropské společenství přestává existovat (aniž je to jakkoliv přiznáno), kromě toho, že nejde o mandát pro mezivládní konferenci, ale pro příslušnou skupinu jistě „hodnotově neutrálních“ editorů portugalského předsednictví, dochází ještě k jednomu obdobnému pojmovému zmatení. To, co by mělo být správně nazýváno jako „odmítnutá ústavní smlouva,“ protože také jde o odmítnutou mezinárodní smlouvu, která neprošla ratifikací smluvních stran a proto ve své původní podobě nemůže již nikdy vstoupit v platnost, je v celém mandátu nazýváno eufemismem „mezivládní konference z roku 2004.“

Pokud by snad byly použity odkazy na principy či teze, které jsou součástí závěrů této mezivládní konference (konané za italského předsednictví,) a zároveň nejsou obsaženy v dokumentu nazvaném Smlouva o ústavě pro Evropu (473 stran v české verzi, včetně všech Protokolů a Prohlášení ze Závěrečného aktu), bylo by možno nalézt pro tento eufemismus jisté pochopení. O tento případ však nejde.

Mandát je jednoznačný a nesmlouvavý (bod I – 4): „nové prvky vyplývající z mezivládní konference z roku 2004 budou začleněny do Smlouvy o EU a Smlouvy o fungování Unie, jak je uvedeno v tomto mandátu. Úpravy těchto nových prvků provedené na základě konzultací s členskými státy uskutečněných v průběhu uplynulých 6 měsíců jsou jasně uvedeny níže.“

3. Listina základních práv

Na příkladě Listiny základních práv si budeme moci ukázat další trik, další výraznou pojmovou konfúzi tohoto mandátu. Je jím bod II – 9. mandátu: Článek o základních právech bude obsahovat odkaz na Listinu základních práv, dohodnutou mezivládní konferencí z roku 2004, který stanoví její právně závaznou hodnotu a vymezí její oblast působnosti. Pro upřesnění je provedena poznámka pod čarou, která říká, že „znění Listiny základních práv proto nebude do smluv zahrnuto.“

Je tedy zřejmé, že Listina, která dnes není součástí práva EU, se náhle stane jeho součástí a bude nadále právně závaznou. Aby však tato závažná změna, představující zcela bezprecedentní rozšíření působnosti Evropské unie, nebyla vnímána jako závažné rozšíření pravomocí Unie, následuje hned po tomto bodu bod č. 10, který říká toto: „V článku o základních zásadách týkajících se pravomocí bude uvedeno, že Unie jedná pouze v mezích pravomocí svěřených jí ve Smlouvách členskými státy.“

Toto však není žádné nové ustanovení, kterým by se snad tato reformní smlouva lišila od ústavní smlouvy. Autoři mandátu by si usnadnili práci, kdyby místo bodu č. 10 napsali, že reformní smlouva bude obsahovat článek I-11-2 odmítnuté ústavní smlouvy, které říká totéž, jen neobsahuje slovo „pouze.“ Ani ústavní smlouva však nepřinášela žádnou novinku, která by snad zvyšovala demokracii či transparentnost v EU. Zmiňovaný princip je totiž již dnes obsažen v článku 5 Smlouvy o založení ES. Přidání slova „pouze“ tak může jen stěží představovat zásadní změnu či pojistku ve srovnání se situací, kdy Unie nově získává právně závaznou působnost ve všech oblastech upravených Listinou základních práv.

4. Posílení role národních parlamentů

Lhůta poskytovaná vnitrostátním parlamentům pro přezkum návrhů legislativních textů a pro zaslání odůvodněného stanoviska ohledně zásady subsidiarity bude prodloužena ze 6 na 8 týdnů. Dnes národní parlamenty v legislativním procesu Unie zahrnuty nejsou. Ostatně, nejsou (a ani nemohou být) orgány Unie. K tomu, aby mohly skutečně využívat tuto novou možnost, musejí ale mít uzpůsobena a pozměněna pravidla svého fungování. Bez toho jde pouze o hypotetickou možnost. Až teprve příslušnou změnou vnitrostátních předpisů (ústavních mechanismů, zákonů a jednacích řádů), podle nichž parlamenty fungují, a které umožní tyto nové možnosti využívat, bude možno hovořit o jistém „posílení role“ národních parlamentů.

Národní parlamenty však nezískávají (obdobně jako u euroústavy) nic víc, než konzultativní pravomoc. Navíc, pouze v tom případě, že se na nějaké námitce shodne většina národních parlamentů, teprve pak bude Komise návrh aktu přezkoumávat. Je to ale opět Komise, kdo nakonec rozhodne o jeho zachování, změně, nebo stažení.

Legislativní návrh Komise nebude dále zvažován jen v tom případě, pokud 55% členů Rady nebo Evropského parlamentu zaujme stanovisko, že návrh není v souladu s (beztak neuchopitelnou) zásadou subsidiarity.

Obecně se tedy vychází ze zcela nelogického předpokladu, že orgány EU, zejména Komise, navrhují legislativní akty, které ctí zásadu minimálního zásahu do kompetencí členských států a teprve, pokud se kvalifikovaná 55% většina schvalujícího orgánu EU shodne, že tomu tak není, návrh není dále zvažován.

Takzvanou žlutou kartu, čili právo vetování legislativního návrhu EU mají mít národní parlamenty jen v jediném případě, a to (podle bodu 2 b) přílohy č. 2 mandátu) v případě rodinného práva: „Rada může na návrh Komise přijmout rozhodnutí určující ta hlediska rodinného práva s mezinárodním prvkem, která mohou být předmětem aktů přijatých řádným legislativním postupem. Rada rozhoduje jednomyslně po konzultaci s Evropským parlamentem. Návrh (...) se oznámí vnitrostátním parlamentům. Pokud dá vnitrostátní parlament během šesti měsíců ode dne takového oznámení na vědomí, že se staví proti návrhu, rozhodnutí (...) není přijato. Pokud se nikdo proti návrhu nestaví, může Rada rozhodnutí přijmout.“