aneb Francouzsko-německé spojenectví v čase paniky

Historické vzpomínky, patetický slovník a podpis v korunovačním sále, to vše mělo sugerovat epochální význam francouzsko-německé smlouvy v Cáchach. Přítomné v sále měl ovanout dech dějin a zmocnit se jich pocit být při vzniku Evropské říše.

Nemyslím si však, že se datum podpisu dostane do budoucích učebnic dějepisu. Nic totiž nenasvědčuje tomu, že smlouva bude obdobně významná jako poválečná smlouva o smíření Francie a Německa, kterou podepsali Konrád Adenauer a Charles de Gaulle.

Text, jenž Emmanuel Macron a Angela Merkelová podepsali, je spíše jen dalším dokladem toho, že EU jaksi docházejí vize a její vůdci propadají panice.

Když chceme za každou cenu najít strategický záměr a historický rozměr smlouvy z Cách, tak snad pouze v tom, že zdůrazňuje význam vztahu obou zemí v souvislosti s vystoupením Velké Británie z EU a s možným rozkolem celého spolku.

Velká Británie ztratila s Evropskou unií trpělivost a v koncertu mocností na kontinentu bude chybět její vyvažující role. Sestava tři regionálních mocností umožňovala snáze nalézt rovnovážná řešení, v nichž hrály aspoň okrajovou roli i zájmy menších zemí.

Ve dvou existuje pouze volba mezi kooperací a konfliktem a oba hráči jsou fixovaní jen na své vlastní zájmy. Takže věříme-li v závaznost mezinárodních smluv, pak se Francie a Německo v Cáchách ujistily o tom, že nechtějí sklouznout do vzájemných konfliktů. Hovořím samozřejmě o hospodářských konfliktech. Strašidlo války mezi těmito tzv. „dědičnými nepřáteli“ považuji za velmi nepravděpodobné riziko.

Slib spolupráce je věrohodný především v tom, že obě lokální mocnosti mají v jednom bodě zcela identický názor. Chtějí svoje vlastní národní zájmy vůči ostatním členům EU prosazovat ve vzájemné shodě. Ale tento hegemoniální rozměr francouzsko-německého přátelství není nic nového. Ať již šlo o uzavírání nebo dodržování smluv, tak měly obě země v rámci EU vždycky „zvláštní“ práva.

Co to vynese?

Většina textu smlouvy prozrazuje rukopis francouzského prezidenta. Když Macron před šestnácti měsíci hovořil na Sorbonně o znovuzaložení Evropy, viděla v něm salonní levice kontinentálního spasitele. Chtěla mít dojem, že je to silný a elokventní vůdce, přestože již tenkrát platilo to, co dnes nelze přehlédnout. Macron vládne hospodářsky oslabené a vnitřně rozervané zemi a on sám je vzdálen formátu vůdce, jakým byl Charles de Gaulle. Macronova Francie není schopná dát impulz ke znovuzaložení Evropy a naopak potřebuje nutně pomoc při zvládání své vlastní havarijní situace.

Právě z toho důvodu prodával Macron na Sorbonně společný rozpočet a ministra financí eurozóny jako součást epochálního znovuzaložení Evropy. Ale dnes již víme, že severoevropská frakce v eurogroup mu nic nedá, a víme i to, jak draho jej přišla jeho nepromyšlená rozhodnutí a velkopanská gesta. Příměří se „žlutými vestami“ ho již teď stálo deset miliard eur. A proto Macronovi nezbývá nic jiného než se obrátit přímo na Německo jako hlavního sponzora.

Kdybychom tedy chtěli za každou cenu hledat historická podobenství, tak je dnešní francouzský prezident odkázan na německou pomoc asi tak jako francoužstí vládci 19. století na pomoc Pruska; samozřejmě ne vojensky, ale finančně.

Zbrojením k míru

Emmanuel Macron dnes stojí před troskami svých plánů na znovuzaložení Evropy pod francouzským vedením a za německé peníze. A co může Německu nabídnout?

Nová francouzsko-německá smlouva obsahuje květnatá ujištění o vzájemné pomoci v případě napadení nebo jiné bezpečnostní krize. Ale stejně znějící paragrafy najdeme již ve smlouvách o NATO a o EU. Obávají se snad Macron a Merkelová, že se oba tyto celky rozpadnou? Možná. A dokonce se to i může stát. Ale řekl bych, že ve smlouvě z Cách jde převážně o stylistické mlžení, které má zdůvodnit, proč je jejím těžištěm spolupráce ve zbrojním průmyslu.

Zdůraznění vojenské pomoci má signalizovat sílu vzájemných přátelských vztahů a zároveň je dobrým přechodem k poměrně citlivé části smlouvy. Kolísající Francie nutně potřebuje ujištění o německé ochotě pomoci a Němcům za to zřejmě chce poskytnout možnost výnosné spolupráce zbrojovek obou zemí. A to je něco, co Francouzi dosud odmítali.

Německý zbrojní průmysl teď bude moci v závětří patetických hesel o znovuzaložení Evropy a ochraně její bezpečnosti, využívat výrobní a exportní synergie obou zemí.

Přece jen dvourychlostní Evropa?

Plány prohloubení již existující velmi těsné hospodářské provázanosti obou zemí jsou opravdu výrazným prvkem francouzsko-německé smlouvy. Další harmonizace ekonomik obou zemí pod heslem „společný francouzsko-německý hospodářský prostor“ je logickým pokračováním dosavadního vývoje a je v souladu se zájmy nejsilnějších hospodářských hráců na obou stranách Rýna.

Jen přátelé hesla „více Evropy“ by měli být lehce zneklidnění. Francouzsko-německý hospodářský prostor je totiž příznakem vzniku Evropy dvou rychlostí. Čím rychleji se uskuteční, tím více to posílí odstředivé tendence v EU. Trochu zvláštní pojetí „znovuzaložení Evropy“.

Smlouva podepsaná v korunovačním sále v Cáchách tedy není chartou o založení nové Evropské říše. Není ale ani smlouvou o vytvoření hegemoniálního dvojjádra Evropy. Skutečnost je prozaičtější. Dvě regionální mocnosti zformulovaly dočasnou odpověď na pokračující krizi smyslu a cíle evropské integrace.

Ujistily se v ní o tom, že pokud bude EU existovat, chtějí své národní zájmy prosazovat vůči zbytku spolku koordinovaně. A pro případ jeho vleklé krize či rozpadu se chtěji pokusit udělat vše pro to, aby zachovaly svou ekonomickou a politickou stabilitu.

psáno pro DNES