Událostí minulého týdne je nesporně nizozemské referendum o přístupových dohodách Ukrajiny a EU. Navzdory očekávání zejména unijních struktur většina z hlasujících (přes 60 procent) spojení Ukrajiny a EU odmítla.

Velmi častým mediálním refrénem před konáním referenda bylo, že bude neplatné pro malý zájem hlasujících, který se promítne do nižší než zákonem požadované 30procentní hranice. Ani tento předpoklad nevyšel, účast byla víc než dostatečná. Jak připomínají komentátoři, i tak je referendum právně nezávazné.

Nizozemský premiér Mark Rutte však v tamní televizi prohlásil, že výsledek referenda jeho vláda ignorovat nebude. Samotné nizozemské referendum bylo ovšem chápáno jako obecnější vyjádření pohledu Nizozemců na EU. Nizozemci navíc hlasovali v době, kdy jejich země předsedá unii.

Připomeňme, že příští předsednickou zemí bude Slovensko, jehož premiér a většina politické scény má k Bruselu ještě vyhraněnější postoj.

Někoho by možná napadlo: co kdyby Slovensko bylo poslední předsednickou zemí? Vyloučit se to nedá. Brusel si o to totiž vyloženě říká. Inovovaný nápad s migračními kvótami je toho typickým příkladem. Je to výraz naprosté bezradnosti.

Evropské elity nevědí kudy kam, a proto jen přitvrzují. Problém je, že důsledkem této politické slepoty nebude jen chaos a možná rozpad unie, ale především nárůst nestandardních politických sil. Podívejte se na výsledky voleb ve Francii, Polsku, Maďarsku i Slovensku – všude tam se občané radikalizují. Zjevně kolektivně zapomínáme na historické paralely z konce 30. let.

Anna Kuznická z Asociace pro mezinárodní otázky v rozhovoru pro portál EurActiv odpověděla na otázku, co se bude dít v případě nizozemského ne, takto: „Aby vešla asociační dohoda v platnost, je potřeba ratifikace všech členských zemí, nizozemské schválení je proto nutné. Nezapomínejme ale, že Evropská unie už se v podobných situacích ocitla a vždy se jí podařilo nějak vybruslit.

V případě evropské ústavy přijetím obdobné Lisabonské smlouvy, v případě zamítnutí Lisabonské smlouvy Irskem pak schválením výjimek pro tuto zemi. Dovedu si tedy představit, že by byla asociační dohoda doplněna například o dodatek potvrzující, že smlouva v žádném případě neznamená přiblížení se členství Ukrajiny v EU, a byla následně ratifikována.“

Jinými slovy se nám tu říká, že Brusel si prosadí svoje víceméně za každou cenu a bez ohledu na to, co si o tom občané členských zemí myslí. To nesvědčí o vysoké míře demokracie panující v Unii. Pak se nelze divit, že – i díky podobným lišáckým krokům – ztrácí Brusel svoji důvěryhodnost.