Poté, co vyčpěly karatelské vzkazy evropských politiků na adresu výsledků tureckého referenda o tamních ústavních změnách, začali se evropská média a politikové ptát, jak je možné, že „jejich“ občané s tureckými kořeny v Německu, Belgii, Nizozemí, Francii či Rakousku tak drtivě podpořili „posilování autokracie“ ve vzdálené zemi, která již pro mnohé není ani kolébkou.

„Jen si to představte,“ klade si například v komentáři na toto téma otázku Der Spiegel, „ve všech třinácti německých městech, ve kterých bylo tureckým Němcům umožněno hlasovat, jako například v Berlíně, Hamburku a Mnichově, tam všude hlasovali ANO.“ Na tuto otázku si vzápětí magazín sám odpovídá tvrzením, že „nedostatek kultury v Německu, která by skutečně vítala své migranty, přispěl k situaci, v níž lidé, kteří tu strávili celý svůj život a kteří se tu narodili, se v této zemi stále cítí být cizinci ... a proto svým hlasem raději podpořili tureckou autokracii a odmítli německou demokracii.“

Je tomu ale skutečně tak? Dostupná data (jednak o volební účasti nejen německých Turků, jednak o jejich preferencích) ukazují, že drtivou podporu změnám turecké ústavy vyjádřili Turci v těch aglomeracích, kde vytvořili vlastní samostatné – v mnoha směrech už i nezávislé - části měst s paralelní kulturou a vlastním společenským i náboženským uspořádáním.

Tato realita dokazuje, že za celá desetiletí turečtí „gastarbeitři“ a jejich potomci s evropským kulturním a sociálním prostředím nesrostli. Neasimilovali se. Jejich vzdálená vlast se svými zvyky, tradicemi a uspořádáním je jim bližší. Soudobou hodnotovou destrukci Západu, například bující feminismus a homosexualismus, považují za chování neslučitelné s jejich pojetím uspořádání společnosti i odporující jejich náboženským představám. Ano, evropští Turci mohli naznačit, že odmítají evropský hodnotový liberalismus, neboť je obsahově jejich enklávám v evropských velkoměstech vzdálený a cizí.

Současné evropské politické elity, které hodnotovou destrukci Západu svými sociálně-inženýrskými nápady buď přímo způsobují, nebo svou hloupostí a slabostí pasivně tolerují, považují postoj evropských Turků za „bizarní“ a „nevděčný“.

Spíše než vinit Turky z „nevděčnosti“ je však třeba nazvat věci pravými jmény. Přiznat, že bizarní na tom všem je především blouznění euro-unijních elit o „multikulturním splynutí civilizací“, které se – jak nám právě evropští Turci ukázali – nekoná.