Úterý 24. června 2025, svátek má Jan
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 99 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

EVROPA: Neslavné výročí

Letošní desetileté výročí vstupu postkomunistických států do Evropské unie (z kulturního hlediska západních) je příležitostí k zamyšlení nad tímto gigantickým projektem politického sjednocení evropských národů a snad i možností vyvrátit alespoň některé bludy. Dnes je zřejmé, že tu proti sobě stojí v celé Evropě dva nesmiřitelné tábory a v ostré potyčce mezi nimi je obětí především zdravý rozum. Na eurofilní straně stojí téměř všichni politici všech vládních stran a mocná mašinerie Unie (Komise, europarlament, Evropský soudní dvůr) a několik tisíc nevládních organizací, projektů, včetně mnoha iniciativ státních univerzit, které Unie finančně podporuje. Na straně druhé, s výjimkou některých liberálů, stojí malé, různorodé okrajové strany často levicových nebo nacionálně pravicových radikálů, jedna umírněná euroskeptická strana anglických konzervatistů a vůči Unii značně kritická britská média i stále větší pochybnosti občanů evropských zemí o smyslu budování jednotného státu.

Po velkých dějinných katastrofách, a takovou byla první světová válka, ve které Francie vykrvácela, hledají lidé a tím i demokratičtí politici často opačná, neméně iracionální řešení. Poválečný pacifismus a appeasement umožnil Hitlerovu agresi, versaillské mírové dohody vyvolaly v postiženém Maďarsku a Rakousku iredentu, demokracie byla na ústupu a idealistické panevropské představy dvacátých let se po další katastrofální válce začaly prosazovat. Politici si uvědomili, že ponižování Německa je nebezpečné, a místo staré doktriny rovnováhy sil v Evropě se pokusili teď už více než ochotné západní Německo včlenit do projektu integrace. Takovou představu posílila studená válka, čili americký nátlak, který Marshallovu pomoc podmínil založením Evropského společenství uhlí a oceli (1952). Spojené státy evropské v Churchillově a americké rétorice měly být obranným valem proti komunismu. Bipolární nukleární pat (nikoli Unie, jak se sama chlubí) zajistil mír v Evropě a dlužno dodat, že po tak strašlivé válečné katastrofě a po ztrátě velmocenské imperiální ambice zdevastovaného Německa by byl francouzsko-německý mír zajištěn jistě i bez Unie, ostatně představa nějaké války mezi západními státy by byla tehdy stejně jako dnes zcela absurdní.

Liberální etapa společného trhu evropského společenství měla ohromný ekonomický úspěch a ten vyvolal v život jak demokratizaci autoritářských režimů (Španělsko, Portugalsko, Řecko), tak i snahu téměř všech západních zemí v Evropě, aby se k hospodářskému společenství připojily, což se postupně stalo. Bezprecedentní poválečný růst životní úrovně přesvědčil (a vlastně i zmátl) občany, že je nastoupená cesta správná. Snad by i mohla být, kdyby vítězil pomalý přízemní pragmatismus.

Maastrichtská smlouva (1992) však všechno změnila, zahájila radikální obrat - antiliberální změnu. Společenství bylo přetvořeno na Unii, čili na vytváření nadřazeného byrokratické aparátu, který oslabuje členské státy a regulacemi glajchšaltuje a trvale (zvláště dotacemi) poškozuje hospodářský život. Hlavním rysem evropských institucí se totiž stala netolerantní praxe francouzského centralismu a naplno se teď už projevuje marně ukrývaný odklon od demokracie, bagatelizovaný výrazem deficit.

Po sjednocení Německa a vstupu další desítky chudých postkomunistických zemí do Unie vznikl německý blok a geopolitická rovnováha mezi Francií a Německem byla porušena (2004). "Noví členové by měly využít svého práva mlčet," jak se kdysi spíš trpce než ironicky vyjádřil francouzský prezident. Krize jednotné měny kontinent rozdělila a hegemonii Německa značně posílila. Pro hospodářsky slabší jih byla společná měna nadhodnocená a pro bohaté země severu naopak podhodnocená. A tento stav hluboké nerovnosti trvá a je politicky neřešitelný. Na stranu předluženého kolabujícího jihu s devastující nezaměstnaností (24 – 26 %) se dnes pomalu naklání Francie, která jako bývalý unijní vůdce ztratila svou pozici i prestiž. Dnes už předhonila v euroskepsi i Británii a její politická krize vynesla do popředí nejsilnější ze všech antiunijních stran - Národní frontu Marine Le Pen (17 %). Založení krizové společné měny bez fiskální podpory nakonec vyvolalo nový antiunijní "nacionalismus" (neplést s tím starým) a k ekonomické krizi se přidružila krize politická. Jen prosperita původního hospodářského společenství a obavy ze sovětské agrese totiž politikům umožnily budovat (pro ně tak výhodnou) nadnárodní moc. Nyní se stává Unie v očích Evropanů synonymem nevolené a neodvolatelné byrokracie, politickou sinekurou a brzdou hospodářského růstu a k tomu navíc z principu otevřenou nepřizpůsobivým negramotným přistěhovalcům. Heslo anti-imigrace se stalo hlavním tématem letošních eurovoleb. A ačkoli stále ještě mnozí federalisté křičí "více Evropy", původní představa rozpuštění národních států už definitivně vzala za své.

Jednota evropských politiků zatím ale narušena není a jejich střet s realitou politické řešení (federální rozpočet) nemá. Nevíme, jestli dlouhodobá stagnace po čase přece jen přinese zásadní reformu podle představ Angličanů a Holanďanů anebo se Unie rozpadne. Ale protože lze snadno strašit Ruskem i rozvratem, čeká nás zřejmě jen pomalý a postupný úpadek.

Paradoxní je totiž situace Německa, které jediné by mohlo Unii zachránit a integraci dovést do konce. Její politici (z historických příčin) to také ještě donedávna nejhlasitěji v Evropě proklamovali. Jenomže integrace znamená celoevropskou nebo alespoň eurozonní fiskální a hospodářskou rozpočtovou politiku (a ne nějaké ochranné valy nebo bankovní unii) a jsou to němečtí voliči, kteří odmítají vzít na sebe solidární závazky a kteří považují své podhodnocené euro za velkou obchodní výhodu. Představa, že by svůj finanzamt odevzdali do rukou představitelů chudých čí zadlužených zemí, kteří by v Unii většinově rozhodovali, pro ně hraničí s naprostým šílenstvím. Proto jejich politici, ústavní soud i centrální banka hrají dvojí hru a vytvářejí složité myšlenkové konstrukce, jakési zdání, že cesta k absolutnu pokračuje.

Znovu a znovu se potvrzuje, co kritici evropského projektu věděli od počátku. Evropa je civilizační matkou svobodných národů a jednotný lid nelze byrokraticky vytvořit. Impéria vznikají jedině násilím.

Týždeň, 28. dubna 2014

Tomáš Vodvářka
24. 6. 2025

Ulevilo se mi, jsem šťasten. Můj hlas dostane hnutí ANO.

Daniel Vávra
24. 6. 2025

Začíná mi to připomínat situaci ve středověku...

Václav Vlk st.
24. 6. 2025

Jako příklad uveďme německý plán na „vyčištění území“.

Aston Ondřej Neff
24. 6. 2025

Dotace pro Čapí hnízdo byl průhledný podfuk.

Majid Rafizadeh
24. 6. 2025

Írán to vnímal jako projev slabosti – a pak už bylo pozdě

bur Vítězslav Bureš
24. 6. 2025

Jih Moravy ve středu zasáhnou tropické teploty až 33 stupňů Celsia. O den později se rozšíří na...

Lidovky.cz, ČTK
24. 6. 2025

Ruská vojenská letadla od začátku letošního roku omylem svrhla či ztratila nad ruským a okupovaným...

Lidovky.cz, ČTK
24. 6. 2025

Ministerstvo vnitra porušilo práva hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD), když ho zařadilo do...

Lidovky.cz, ČTK
24. 6. 2025

Mezi Íránem a Izraelem platí od úterních 6 hodin SELČ příměří, oznámil americký prezident Donald...

Zbyněk Petráček
24. 6. 2025

Slovenský ministr zahraničí Juraj Blanár v neděli prohlásil třeskutou věc: „Je nepřípustné, aby...

Vyhledávání

TIRÁŽ NEVIDITELNÉHO PSA

Toto je DENÍK. Do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy. Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston). Příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce.

ondrejneff@gmail.com

Rubriku Zvířetník vede Lika.

zviretnik.lika@gmail.com

HYENA

Tradiční verze Neviditelného psa. Sestává ze sekce Stručně a z článků Ondřeje Neffa - Politický cirkus a Jak život jde. Vychází od pondělka do pátku.

https://www.hyena.cz