Dnes, ve čtvrtek 21. června, začíná summit EU v Berlíně. Hlavním bodem jednání bude hledání pokroku ve věci smlouvy, která by mohla nahradit odmítnutou euroústavu. Česká republika bude jako svou prioritu prosazovat do rozhodování EU princip takzvané „oboustranné flexibility“.

Nejprve příklad z oblasti, která může být (bez jakékoliv ironie) přece jen bližší než evropské právo. Představme si tuto situaci: vláda by v nějaké zemi navrhla novelu zákona o rodině. Po všech lapáliích a existujících soudních problémech s rozvody a s tím komu mají být, za jakých okolností a jakým způsobem svěřeny děti do výchovy po rozvodu, by přišla s následujícím jednoduchým pravidlem, které by vydávala za pravidlo, jimž se dosáhne zjednodušení a vyšší transparentnosti celé této spletité a komplikované agendy. Zejména ale má být prý konečně dosaženo kýžené rovnosti obou rodičů při výchově dětí. Po zavedení tohoto pravidla by měly být problémy společné výchovy dětí vyřešeny a situace by tedy konečně měla být transparentní.

Navrhované pravidlo v zákoně o rodině v kapitole s názvem společné sdílení výchovy dětí by mělo znít takto: „Matka vykoná svá práva při výchově dětí v rozsahu, v jakém je otec nevykonal nebo se rozhodl přestat vykonávat.“ (Nebo i naopak: „otec vykoná svá práva při výchově dětí v rozsahu, v jakém je matka nevykonala nebo se rozhodla přestat vykonávat.“)

Stěží si lze představit někoho, kdo by mohl takto formulované pravidlo považovat za zavedení principu skutečné rovnoprávnosti obou rodičů, skutečně rovnoprávného sdílení odpovědnosti za společnou výchovu dětí. Obě formulace vedou k tomu, že by veškerými právy k výchově disponoval otec (nebo matka) a jen tam, kde by je už nechtěl(a) vykonávat, by se mohl svých práv ujmout druhý z rodičů. O společném sdílení těchto práv ani principu kultivované dohody na základě rovnoprávnosti by nemohla být řeč.

Společnou, tedy „sdílenou“ pravomoc ale odmítnutá euroústava definovala právě tímto způsobem. Do oblasti takto „sdílené pravomoci“ měly patřit mimo jiné také vnitřní trh, částečně i sociální politika, zemědělství, životní prostředí, doprava či energetika. Tedy významné oblasti, které dnes tvoří odpovědnost jednotlivých ministerstev ve vládě každého členského státu EU.

Jak nakládat s pravomocemi sdílenými, říká článek I-12, odstavec 2 odmítnuté euroústavy: „Svěřuje-li v určité oblasti Ústava Unii pravomoc sdílenou s členskými státy, mohou v této oblasti vytvářet a přijímat právně závazné akty Unie i členské státy. Členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji unie nevykonala nebo se ji rozhodla přestat vykonávat.“

Je-li řeč o rozhodnutí Unie, pak je ale řeč nikoliv o společné dohodě členského státu a Unie podle nějaké spolurozhodovaní procedury, ale jde výlučně o rozhodnutí orgánů unie, nikoho jiného.

Pokud by snad tato formulace měla v nové smlouvě nahrazující odmítnutou euroústavu zůstat, nemohlo by to přispět ani k důvěře, ani k funkčnosti EU. Podstata smlouvy, ve které jsou ty pravomoci Unie, jichž se může Unie svým vlastním projevem vůle zříct, zcela zavádějícím způsobem nazývány jako pravomoci sdílené, by bohužel zůstala zachována.

Už proto má na dnes začínajícím berlínském summitu EU smysl držet palce českému návrhu na prosazení skutečného principu zpětného přenosu kompetencí z úrovně EU na členský stát. V tomto okamžiku samozřejmě nemůže jít o nic více, než o dosažení zásadní změny ve stávajícím „nesdílení pravomoci“, čili o prosazení obecného principu známého též pod názvem „oboustranná flexibilita“.

Vztah Evropské unie a členských států by neměl být jednosměrnou ulicí, kde by i všechny „sdílené“ pravomoci patřily ve skutečnosti jen Unii, přičemž by například neexistovalo žádné obecné pravidlo, podle kterého by je Unie na žádost členského státu musela vrátit. Tedy přinejmenším půjde o to stanovit jasný postup, podle kterého by určitou pravomoc Unie přestala vykonávat.

Pokud tedy nebudeme rovnou prosazovat princip, podle nějž u sdílených pravomocí „Unie vykonává svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji členské státy nevykonaly nebo se je rozhodly přestat vykonávat,“ má smysl přinejmenším původní princip sdílené pravomoci odmítnout. Takto by „sdílet“ své pravomoci nechtěl jistě nikdo.

Autor je poradcem prezidenta republiky