Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker se ve svém projevu o momentálním stavu EU neomaleně opřel do Čechů a Slováků, kteří po sovětské okupaci 1968 odešli z tehdejší ČSSR do světa. Dle jeho slov jim azyl dalo i jeho rodné Lucembursko.

Pan Juncker, který obhajuje kvóty pro přijímání současného proudu migrantů z rozvrácených zemí, míchá ale hrušky a jablka. A ani ty počty mu nesouhlasí.

1/ V létech 1968-1971, tj. za tři roky, odešlo z naší země (dnes ČR a SR) za hranice přibližně 70 000 občanů. Současná invaze do Evropy jsou nesrovnatelné počty za tři měsíce.

2/ Z naší země odešli většinou velmi kvalifikovaní lidé, nejen vysokoškoláci, ale i kvalifikovaní technici a řemeslníci.

3/ Většinou uměli jazyk hostitelské země, nejen Německa, ale odcházeli i do Anglie, Holandska, USA, Kanady. Nevím, kolik jich přijalo Lucembursko.

4/ Respektovali podmínky v přechodných táborech či ubytovnách, které jim byly nabídnuty. Nevím nic o tom, že by v těchto místech docházelo ke vzpourám, napadání tamního personálu či ničení zařízení. Díky jazykovým znalostem se s hostitelskými úřady domluvili a pochopili podmínky hostitelů.

5/ Velmi rychle si našli uplatnění v širokém spektru profesí. Výjimkou nebyla místa na univerzitách, pozice profesorů nebyly neobvyklé.

6/ Svými kulturními vzorci byli srovnatelní s hostitelskou populací a velmi rychle se začlenili do společnosti ve svých nových domovech.

Pan Juncker ještě zmínil (a tady necituji přesně, protože jeho projev nemám v písemné podobě) jeden velký rozdíl mezi Evropany a současnými migranty. Řekl, že my nemáme víru ani náboženství, proto nebudeme rozlišovat ani mezi příchozími. A v tom je jeho velký omyl. Ti příchozí, na rozdíl od nás, svoji víru a náboženství mají. Ve své současné svízelné situaci ji nezvýrazňují. Ale pokud vidíme starousedlíky jejich víry, velmi tvrdě vymáhají, aby byla námi respektována. Počínaje způsobem života až po právní normy.

Jakmile se řekne sousloví křesťanské hodnoty, či dokonce víra, většina Čechů se pousměje: „Zase ti pámbíčkáři.“ Ale těmi hodnotami nemůžeme rozumět pouze navštěvování kostelů jednou za týden či jiné náboženské úkony. Je to staletími prověřený způsob života a jednání. Způsob, který je založen, ať se to komu líbí či nelíbí, na Desateru. Z něj vycházejí i základy právních norem Evropy. A to už není na povýšené pousmání.

Dnes je nově příchozím, kteří s radostí a úlevou nastupují do vlaků do Mnichova a dál, ouvej. Až se zabydlí, až tu budou žít deset, dvacet let, či až tu bude jejich druhá nebo třetí generace, jak změní celý kontinent? Bude ta změna k lepšímu?

Dnes, když mezi utečenci vidíme už nejen svalnaté chlapíky většinou ze zemí Afriky, ale celé rodiny s malými dětmi, které jsou týdny a měsíce na cestách, není možné nepomoci jim. Jak se ale bude vyvíjet situace v jejich zemích, když z nich všichni schopní lidé odejdou? Kdo se pokusí situaci u nich doma posunout do normálu? Tito lidé budou ve své zemi chybět. Kdo je nahradí? Tvrdí islamisté? I s ohledem na tyto skutečnosti by měla fungovat akutní pomoc těmto potřebným.

Ale zpět k panu Junckerovi a dalším představitelům EU i států Evropy. Chce-li se někdo stát politikem ve vysoké, důležité pozici, měl by být schopen vnímat signály doby. Co dělali tito pánové a dámy, když začaly nepokoje v muslimských zemích v Africe a na Blízkém východě? Dohadovali se s námi, nováčky, o názvu olomouckých syrečků. Dokázali, že sedí ve svých bruselských, berlínských či pařížských skleněných věžích ze slonoviny, kam ozvěna dopadů jejich předchozích chybných rozhodnutí nedolehne. Teď sklízíme všichni důsledky jejich neschopnosti rozlišit podstatné od nepodstatného a řešit problémy lidí žijících v mnoha různých státech Evropy.

Kvóty, které se tak dobře vyjímají v excelových tabulkách, ale už nikoli v reálném životě, tím řešením nejsou.