„Zákaz Vánoc“ ukazuje zdroj odporu k Západu

Šiřte to, než to zakážou, říkají lidé, kteří přeposílají různé zprávy, bláboly i vyložené dezinformace. Občas i nebezpečné. Mívají pocit bojovníků za pravdu proti zkorumpovaným elitám, ba odbojářů. Stát reaguje bděle, občas hystericky. Všechny, od skeptiků přes pošuky až po opravdu nebezpečné šílence, dává do přihrádky „nenávist“. Jako by jiný postoj prostě musel být nenávistný. Člověk se zážitkem komunismu si vybaví rok 1981, kdy noviny otiskly fotku Havla a Landovského u stolu na venkovském dvoře a k ní popisku: „Půllitr již prázdný, ale hlava plná nenávisti.“ A vznikají úřady typu Centra proti terorismu a hybridním hrozbám, které mají boj proti dezinformacím v agendě.

Má to opodstatnění. Hybridní válku Moskva nevynalezla, ale dokáže ji využívat účinněji než jiní. Též cílené dezinformace. Ale co když materiály vyvolávající odpor k elitám, Evropské unii i naší příslušnosti k Západu vznikají přímo v Bruselu? Co když naruší klišé, že ohrožení přichází jen od Putina, KGB, hackerů, dezinformátorů a pravicových populistů? To už je docela problém, zvláště když se to ukáže zcela transparentně „na plné pecky“.

K takovým ohrožením – tedy k něčemu, co mezi lidmi dost zásadně dokáže podkopat důvěru v EU a její orgány – patřil „zákaz Vánoc“, o kterém se mluvilo od začátku prosince. Podstata té kauzy je dost banální. Má-li EU 27 členů, potřebuje uplatnit i 27 eurokomisařů, tudíž leckteří z nich pak mají potřebu si agendu vymýšlet. Zřejmě k nim patří komisařka pro rovné příležitosti Helena Dalliová. Tak lze vysvětlit, proč iniciovala vznik příručky pro „inkluzivní komunikaci“ v rámci EU. Proč ta příručka doporučila nehovořit o „čase Vánoc“, ale o „volnu“. Proč místo křestních jmen doporučila používat „první jména“. Nebo proč doporučila nepoužívat v obecných příkladech jména z jednoho náboženství (třeba Marie a Jan), ale neutrálnější (třeba Malika a Julius).

V čem je problém? Ani ne v racionalitě. Někdy se Evropan skutečně ocitá v prostředí nebo situaci, kde se křesťanské vzorce nepřijímají jako univerzální či neutrální. (Naopak komicky působí, že Marie a Jan jsou původně židovská jména Mirjam a Jochanan.) Zásadnější je něco jiného. Ta iniciativa zapadla do pokrokářského převýchovného trendu, pro který má němčina krásné slovo Bevormundung. Neznamená výslovný zákaz, ale karatelství, příkaznictví, zdvižený ukazovák, tedy něco, co se lidem se zkušeností z komunismu nemusí vysvětlovat.

Komisařka Dalliová tak nechtěně vyvolala široký odpor. I když kvůli němu její příručka neprošla, ukázala, kam vítr vane. Dalliová získala i nečekaný „zářez na pažbě“. Její návrhy dokázaly vytočit i papeže Františka, o kterém je známo, že pro pokrokáře a ideu rovnosti má velké pochopení. Ale teď papež varoval EU před úmyslem „zavádět ideologickou kolonizaci“.

„Případ příručka“ má smysl i pro nás, pro uvažování o tom, odkud se berou nálady zpochybňující členství Česka v EU i západní ukotvení. Jejich zdroj nelze hledat jen v „nenávisti“, Rusku, KGB a dezinformátorech. Vydatným pramenem je i západní ideologie, jež slovně hájí toleranci, ale sama se prosazuje velmi netolerantně.

LN, 13.12.2021