Nevím, jak ostatní, ale já už se minimálně půl roku při jakémkoli setkání, ať už pracovním, přátelském nebo zcela náhodném, setkávám s lidmi, kteří mají strach ze své budoucnosti. Ten strach nemá vůbec nic do činění s jejich aktuálním pracovním nebo osobním životem. Ba možná naopak. V práci se daří, zakázky jsou, osobní život je zalitý sluncem. Tak co je tím pomyslným stahujícím se černým mračnem nad jejich individuálními osudy? Médii a evropskými úředníky hystericky vykreslovaná apokalypsa Evropské unie.

Strach o budoucnost měl své reálné opodstatnění v době, kdy jsme do EU vstupovali. Tam měly obavy své oprávněné místo. Teď je už na strach pozdě. Je to podle mne jako s těžkou nemocí. Když žijete život plný stresu a špatné životosprávy, je vhodné vás "strašit" možnými důsledky. Když však už u vás zhoubná choroba propukne, je potřeba se na budoucnost dívat s nadějí a dostatečnou vnitřní silou.

Nemohu si pomoci, ale na konci Evropské unie či eura nevidím nic strašného. O to víc, že se k tomuto scénáři blížíme mílovými kroky. A proto je podle mne na čase si říct, no a co, proboha? Za chyby se platí. To víme všichni. Naši evropští věrozvěstové nám - a pochybuji, že jakémukoli občanu Evropské unie - neříkají nic, co bychom už dávno nevěděli. V Evropě žijeme všichni na dluh. Naše ekonomiky vydělávají míň, než utrácíme za evropské sociální "výdobytky". Každý, kdo se stará o rodinné finance, ví, že tohle nejde dělat a pokud se to dělá, tak ne dlouho. Cesta z toho je jediná. Míň utrácet a zkusit udělat něco pro to, abychom víc vydělávali. Že to nebude lehké, je jasná věc. Ale že by to byl konec světa, tak to ani náhodou.

Celý ten neadekvátní hysterický povyk spojený s krizí Evropské unie má podle mne základy úplně někde jinde, než jsou obavy o životy občanů jednotlivých zemí sdružených v EU. Ten povyk totiž vychází z úst těch, kteří mají skutečně oprávněný strach o svoji existenci – bruselských úředníků, unijních pracovníků a evropských politiků všeho druhu. Těm skutečně zvoní hrana. A oni to vědí.

Ta svírající se atmosféra a mediální demonstrace černých mračen nad Evropou je proto především zdatným public relations evropských bafuňářů. Protože kdyby jim skutečně záleželo na našem osudu, budou méně utrácet, odstoupí od bezobsažných hesel a začnou něco dělat. A teď nemyslím zvyšovat daně, ale šetřit - v tom je totiž podstatný rozdíl.

Muselo by se zrušit například "evropské ministerstvo zahraničí" s téměř desetitisíci zaměstnanci, když jediného, koho stále vidíme mluvit za Evropu, je Sarkozy a Merkelová, musely by se zcela zrušit tisíce nesmyslných výdajů jako třeba na "boj proti změně klimatu" nebo rozpočtové položky řešící "zájmy a potřeby evropských občanů" a tak dále a tak podobně. Ostatně pro konkrétní příklady nemusíme nikdy chodit daleko ani u nás. Jen namátkou se například na sklonku roku dozvíme, že díky rozkrádání na ministerstvu školství by stát mohl přijít až o 50 mld Kč z dotací operačního programu "Vzdělávání pro konkurenceschopnost". V tomto kontextu mne snad víc, než korupční čachry, fascinuje ta astronomická částka, kterou Evropská unie posílá do nějakého podivného programu v Čechách a proč. Víme snad, jaká bude návratnost této investice? Když se z kapes daňových poplatníků nasype 50 mld do nějakého obskurního programu "Vzdělávání pro konkurenceschopnost", kolik to zase zpětně daňovým poplatníkům přinese? Kladou se vůbec v Evropské unii tyto základní otázky?

A přesně proto se nějak nemohu ubránit dojmu, že ten strach v nás vzbuzovaný má nějaký důvod. Ono zrušit si svá "teplá místečka" a korupcí prolezlé "operační programy" financované daňovými poplatníky jde totiž určitě dalekosáhle hůř, než ty samé daňové poplatníky vystrašit k smrti, že bez bruselských úředníků zhynou a jedinou cestou záchrany je z nich vyždímat ještě více na daních.

Nemám v úmyslu nasazovat si růžové brýle a tvářit se, že ekonomické problémy nám nehrozí. Naopak. Chci se na ně dobře připravit. A tím prvním rozumným krokem je si říct: "Milí evropští úředníci a politici všeho druhu, konečně nás přestaňte strašit. Vašemu strachu o místa rozumím. Ale na nás jej sakra nepřenášejte a chovejte se ke svému osudu stejně zodpovědně jako my, kteří nejsme na evropských penězích závislí!" Žádná strast není tak velká jako strach před ní, říká John Locke anglický filosof sedmnáctého století. Mysleme na to právě dnes!

Článek převzat z TerezaKakosova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky