Doba je nic moc. Pandemie koronaviru trvá a je jasné, že konec je zatím v nedohlednu.

Vlastně se nám zatím nic moc nestalo, ale víme, že jedeme z kopce, zrychluje to a my nemáme, jak zabrzdit. A hlavně nevíme, kam nás to doveze. Víme jen, že na konci budeme počítat ty, co to zabilo a klást si otázku, jak vrátit život k normálu a jak rozjet ekonomiku.

Inu nic moc, jednomu to na psychické pohodě nepřidá.

Ale nezoufejme. Poté, co Evropská unie naprosto vyhořela, když měla zareagovat na nastupující epidemii, opět nám ožívá a začíná pečovat o naše zdraví, obzvlášť to duševní.

Nevěříte? Také jsem nevěřil. Ale je fakt, že devatenáct poslanců Evropského parlamentu podalo podle článku 143 jednacího řádu této instituce návrh, ve kterém se praví:

„Evropský parlament,

– s ohledem na článek 143 jednacího řádu,

A. vzhledem k tomu, že optimismus je měřitelnou ekonomickou kategorií, která má přímý dopad na obecnou hospodářskou činnost; vzhledem k tomu, že Světová zdravotnická organizace (WHO) uvádí, že deprese a úzkostné poruchy stojí celosvětové hospodářství každý rok jednu miliardu USD;

B. vzhledem k tomu, že podle výzkumu prováděného WHO se deprese do roku 2030 stane nejrozšířenějším onemocněním na světě; vzhledem k tomu, že počet osob s depresemi a úzkostnými poruchami každým rokem dramaticky stoupá: zatímco v roce 1990 bylo diagnostikováno 416 milionů případů, v roce 2013 to bylo již 615 milionů případů; vzhledem k tomu, že ze zjištění vyplývá, že optimistické naladění souvisí s nižším kardiovaskulárním rizikem a že prosazování optimismu a snižování pesimismu může mít pozoruhodně velký význam z hlediska preventivní zdravotní péče;

1. vyzývá Komisi, aby vyhlásila 27. květen „Evropským dnem optimismu“, jehož hlavním účelem by měla být propagace optimismu jakožto prostředku, který napomáhá vytvářet příznivější společenské klima, zdravější životní podmínky a celkovou prosperitu a pohodu.“

Když jsem na výše uvedenou informaci narazil, myslel jsem si nejdřív, že se jedná o jeden z mnoha vtipů, kterými si národ ulevuje v jinak neradostné době. Nejedná, pokud kliknete na odkaz výše, opravdu se dostanete na stránky Evropského parlamentu.

Tak už se těším na 27. května. Jelikož je optimismus měřitelnou ekonomickou kategorií (jak praví poslanci a poslankyně), těším se především na všechno, co si za něj koupím.

Jen si tak vzpomínám, že jedno dnes už lidové moudro říká, že „optimismus je nedostatek informací“.

Když už se zabývám Evropskou unií, měl bych napravit křivdu, které jsem dopustil na samé její hlavě – tedy předsedkyni Evropské komise.

Když jsem naposledy psal na Neviditelného psa, označil jsem paní Ursulu von der Leyen za naprosto nekompetentní. Ovšem na tomto odkazu mne YouTube usvědčil z omylu. Paní Ursula tu obětavě ukazuje, jak si umývat ruce. No, řekněte, kdo z českých politiků pro nás udělal něco takového?

Jen doporučuji vypnou si při tom zvuk. Óda na radost v podání paní předsedkyně je přeci jen až příliš silný zážitek.

Co z toho všeho plyne?

Vlastně nic nového. Že je Evropský parlament zcela mimo realitu se nacházející těleso, víme už velmi dlouho. Nějaký ten „Evropský den optimismu“ je celkem nevinná hříčka proti tomu, že se tenhle spolek mimoňů ani za současné situace nemíní vzdát svých vytoužených zelených hraček.

Hraní si na záchranu planety před oteplováním by nás zavedlo do ekonomických pekel i bez hospodářského propadu, který nás na konci pandemie čeká.

Pokud opravdu dojde k realizaci toho, co nám přináší euro-zelený úděl v kombinaci s následky pandemie, zjistíme záhy, že existuje ještě něco za peklem.

A paní Ursula? Jako matka sedmi dětí a kdysi úspěšná spolková ministryně pro rodinu (to je ovšem už skoro deset let) je jistě osoba kompetentní k výuce mytí rukou.

Tato kompetence bohužel nemění nic na faktu, že ta paní není kompetentní osobou k řízení exekutivy pseudostátní organizace zahrnující více než půl miliardy lidí. Po necelých čtyřech měsících, kdy je ve funkci, je to viditelné jistě a spolehlivě.

Osobně si vlastně nejsem jist ani tou kompetencí k výuce mytí rukou. V jejích kruzích (byť to von vyvdala) na mytí rukou svých dětí mívají chůvy.

A co my?

My nezoufejme. Evropská unie nás sice vede do pekel a možná i dál, ale v její péči tam dorazíme čistí a s optimistickým úsměvem.

A rozhlížejme se po záchranné brzdě. Pandemie jistě žádnou záchranou brzdu nemá. Ovšem Lisabonská smlouva by jednu brzdu měla. Článek 50 dává možnost z toho vlaku vystoupit - sice za jízdy, ale možná by to bylo lepší, než v tom vlaku zůstat a vyjet s ním z kolejí.