Chcete-li řídit výrobu, musíte regulovat spotřebu. Když chcete regulovat spotřebu, musíte kontrolovat myšlení. Tato známá triáda je nyní v procesu.

Výrobu lze regulovat několika různými způsoby. Například technickými, emisními nebo obchodními normami, zákazem výroby nebo příkazem výroby. Chladničky se nesmějí plnit freony. Nesmějí se vyrábět teplé žárovky nebo silné vysavače. Automobily již nemohou obsahovat některé typy pohonů. Naopak musejí mít elektronické asistenční a bezpečnostní systémy. Všimněte si, že tyto systémy auta mohou mít už řadu let, jako příplatkovou výbavu. Ale od letoška je nesmějí nemít.

Aby byla regulace účinná, je téměř vždy doprovázena zákazem nežádoucí výrobky i prodávat. Zní to logicky a je to nezbytné. Kromě zákazů prodeje některého zboží se jiné může učinit nedostupným: vysokým zdaněním, třeba i vícenásobným, zatížení clem, množstevními omezeními nebo určením přídělů. Příkladů může každý vyjmenovat už skoro desítky. Ve strojírenství, energetice, potravinářství, stavebnictví atd...

Aby i zákaz prodeje, tedy omezení poptávky, fungovaly, je zapotřebí kontrolovat myšlení. Začne to propagandou, jak je to které opatření důležité, zdravé, bezpečné a pro všechny výhodné. Poté dojde na ostrakizaci pochybovačů a kritiků, ale i uživatelů „špatných“ výrobků a služeb (abychom nezapomněli... například cestování letadly). Nenápadně se přizpůsobí legislativa tak, aby se kritika ocitla mimo zákon a byla trestně stíhatelná.

Pak dochází ke změnám zásadním. Poptávka obyvatel - tedy potřeby, přání a touhy lidí - se musí vhodně usměrňovat. To, co se „nehodí“, musí být nejen nedostupné, ale také nemravné. Dále hrozí, že některá příliš radikální omezení výroby a spotřeby vzbudí ve veřejnosti kromě pochybností i nespokojenost, jež vyvře do protestů, demonstrací či jiné formy neposlušnosti.

Zásadní obranou systému proti takovému vývoji je cenzura a omezení svobodné výměny informací. To kromě klasické cenzury sdělovacích prostředků znamená cenzuru ve vzdělávání, omezení cestování a volného shromažďování. Každá kritika, i věcná či dokonce vědecká, se pro systém stává revizionismem a kontrarevolucí. Proto je nutné nespokojenosti předcházet.

I tento proces už probíhá a zdaleka ne jen v Evropě. Na internetu máme mazací kulturu i kulturu „mizecí“, a také kulturu veřejného mediálního lynče nebo zákazu publikování nebo zákazu výkonu povolání (např. učitele, kněze nebo klimatologa). Politici a odborníci jsou při řešení různých potíží děleni na popírače a alarmisty (zavírače, ekoteroristy, xenofoby) atd. Projevy svobodné vůle a svobodného vyjadřování jsou postupně stále hlouběji kriminalizovány. Významným aktem v tomto směru byl pokus prosadit v EU Istanbulskou úmluvu, je to podpora různých neziskových organizací zaměřených na kontrolu obsahu internetu, na podporu toho či onoho láskyplného hnutí a jiné.

Stačí se začíst do projektů EU či se zamyslet nad názvy evropských institucí. Nová strategie Zeleného údělu se třeba nazývá Od sedláka na vidličku (Farm to fork strategy). Má ji na svědomí Výbor pro zemědělství a rozvoj venkova a Výbor pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin. Cílem strategie je mj. omezení konzumace masa a některých průmyslově zpracovaných potravin. A jaksi „v rámci“ se navrhuje také stanovení limitů pro obsah soli, cukru a tuku v potravinářských výrobcích nebo zvláštní daň počítaná podle zdravotní prospěšnosti a environmentální stopy jídel.

Nový evropský Bauhaus (NEB) je projekt již v provozu, který má zapojit architekty, designery i umělce do služeb Zeleného údělu a udělit nový tvůrčí a umělecký rozměr novému životnímu stylu moderního Evropana

Pročež začala pracovat Konference pro budoucnost Evropy, ve které zasedají náhodně vylosovaní občané EU a diskutují, rozděleni do čtyř tematických panelů, o nejžhavějších problémech budoucnosti kontitnentu.

Kontrolu výroby, spotřeby a myšlení už není nutné nastolit revolucí, jak tvrdili Marx a Lenin. Postupuje se zdánlivě demokraticky, krok za krokem, ve jménu udržení prosperity občanů a zdraví planety.

Postupně „demokraticky“ přijímaná opatření se ale radikalizují. Například Stuttgart už zakazuje nejen ježdění dieselovými auty staršími pět let, ale i jejich parkování, což znamená nejen zákaz jejich užívání, ale i vlastnění. Už to Stuttgarťanům došlo a schyluje se tam k „neposlušnosti“. Už i lékaři a vědci říkají, že podobné zákazy nemají žádný význam v tom, oč se opatřeními údajně usiluje. Hamburk zvažuje zákaz výstavby rodinných domů atd. Když se ta dobrota a demokracie přežene, může dojít ke „kotrarevoluci“, přestože žádná „revoluce“ nepředcházela. A proti tomu se musí zavčas bojovat.

Proto si opravdu si nedělejme žádné iluze o důvodech a cílech výše vyjmenovaných, celkem namátkou vybraných institucí. Zákonitou triádu přechodu k totalitě bychom my, Středoevropané, měli mít ještě stále zažitou. Jen se nám nevěří.

Článek byl napsán pro deník www.svethospodarstvi.cz