Po druhé světové válce měly evropské národy strach z toho, že by se Německo opět mohlo stát nacistickým. Nemá smysl se těmto obavám vysmívat; možná byly do jisté míry oprávněné. Počátkem devadesátých let se mohlo zdát, že komunismus je i v Rusku definitivně poražen – jako byl kdysi poražen nacismus v Německu. Jenže v Rusku šel vývoj zcela jinými cestami. Komunismus jako takový sice poražen byl, ale mnohé jeho znaky můžeme opět vidět – především všeprostupující lživou propagandu, která je naprostým protikladem Gorbačovovy glasnosti. Dnes je Rusko nebezpečím pro své sousedy, stejně jako jím byl ve své době Sovětský svaz. O právním státě a svobodě slova se už v Rusku nedá mluvit, byť tam zastánce „alternativních“ názorů nezavírají okamžitě, jako tomu bylo „za sojuzu“.

Německo provedlo denacifikaci opravdu důkladně. Evropu nyní neohrožuje německý nacionalismus se svou násilnickou rozpínavostí. Neohrožuje nás příslovečná německá poctivost, důslednost a pracovitost, spjaté s nedostatkem svědomí, soucitu a schopnosti prohlédnout, kam to povede, když se tyto v zásadě kladné vlastnosti dají do služeb násilnické moci. Nicméně Německo opět ohrožuje Evropu. Jak to tak bývá, zcela jinak, než by mohlo po druhé světové válce kohokoli napadnout.

A opět je tomu tak proto, že Německo – ale nejen ono, nýbrž celá západní civilizace – uvěřilo určité ideologii. Mám na mysli ideologii všeobecných lidských práv. Od konce druhé světové války, tedy od doby, kdy byla tato práva deklarována, byla uplatňována pouze v západní civilizaci, tedy v té civilizaci, v jejímž rámci se zrodila. Některé státy, které k západní civilizaci nepatří, se sice k všeobecné deklaraci lidských práv slovně přihlásily, ovšem reálná praxe v nich bývá zpravidla jiná. Nechci tvrdit, že tato práva nepřinesla nikdy nic dobrého – v mnoha detailních situacích jistě ano. Ideologie lidských práv (a mám teď na mysli především tuto ideologii, nikoli jednotlivá práva samotná) jako by předpokládala, že svět je v podstatě dobrý, stačí si to uvědomit a tvářit se tak. A protože na tato práva věříme, budeme podle nich jednat, a to i tehdy, když se do země, která v ně věří, povalí miliony lidí, kteří jich sice hodlají využít, ale kteří v ně moc nevěří. A nyní hrozí, že v Německu, v srdci Evropy, budou tato práva pošlapána.

Německé policii (a mám na mysli vedení i mužstvo) je jasné, že v německých uprchlických táborech dochází ke zločinům, kterým nedokáží zabránit. A vědí, že bude hůř. Německým politologům a sociologům je většinou jasné, že tak obrovské množství imigrantů (množství, které přes stále chladnější počasí zatím stále ještě narůstá) není možné integrovat.

Výzva kancléřky Angely Merkelové, ať jen migranti dále do Německa proudí, se netýkala jenom Německa. Přestože mnohé státy – a to zejména státy bývalého komunistického bloku – migranty více méně nepřijímají, její rozhodnutí, učiněné bez Evropy, nemůže celou Evropu neovlivnit. Německo je nebezpečné samo sobě i nám.

Jako velké neštěstí vidím, že alternativa, která se v západní Evropě rodí a která bude v současné situaci výrazně posilovat, pro nás není přijatelná. Stačí si připomenout sympatie, kterou projevuje Marine Le-Penová, předsedkyně francouzské Národní fronty, vůči Vladimíru Putinovi, nebo portréty tohoto cynického ruského vůdce, které se objevily na demonstracích německého hnutí Pegida. Dokonce i Geert Wilders k mé veliké lítosti projevuje „porozumění“ pro našeho nedávného okupanta.

Česká společnost je polarizovaná. Na jedné straně jsou lidé, kteří si myslí, že by bylo správné, abychom otevřeli hranice proudu migrantů podobně, jako to udělalo Německo. A na druhé straně jsou lidé, kteří zřejmě nejsou schopni žádného soucitu a pro které by nebylo problémem všechny migranty postřílet. Polarizace se projevuje nejen v tom, že se názory vyhraňují, ale i v neschopnosti vést smysluplný dialog. Buď jste pro, nebo proti. Buď jste xenofob, nebo sluníčkář. Hledat nějaký národní konsensus bude stále těžší. Když se ozve nějaký rozumný hlas, jako byl článek Cyrila Höschla a Karla Olivy „Úvaha, nikoli výzva“, autoři to pěkně schytají, přestože zaujímají postoj, který není ani xenofobní, ani populistický. Autoři prostě upozornili na nebezpečí, které je dle mého názoru naprosto reálné.

Současného i minulého prezidenta těžko můžeme brát jako nějakou alternativu vůči populistům – právě naopak. A už vůbec od nich nemůžeme očekávat, že si budou udržovat zdravou distanci od Putina. Od většiny současných politiků ale člověk neslyší nějaký konsistentní názor na další možný vývoj v Evropě obecně a v naší zemi zvlášť. Zdá se mi, že jsou vesměs pohlceni každodenními starostmi, každodenní politikou – otázkou státního rozpočtu, zdaněním hazardu nebo prodloužením či neprodloužením smlouvy s firmou Kapsch a podobnými záležitostmi, které jsou pochopitelně naléhavé a které nechci nijak zlehčovat, nicméně jako by nikomu nezbýval čas pro formulování nějaké zásadnější vize. Nějakou orientaci pro celý národ od nich neočekávám, jakkoli si některých z nich vážím jako lidí s určitou integritou.

Kdo by tedy měl formulovat smysluplnou alternativu pro dnešek? Napadá mě zatím jediný člověk, který to má v hlavě srovnané, který dokáže jasně vyjádřit, v jaké situaci se nacházíme, a který je schopen proplout mezi Scyllou naivního podceňování nebezpečí a Charybdou cynického populismu, neštítícího se spřáhnout se s Putinem. Tím člověkem je Roman Joch. Docela rád bych jednou nosil placku Roman Joch for President.