18.10.2019 | Svátek má Lukáš


EVROPA: Německo jako evropský problém

10.10.2016

Dějiny jsou stále s námi, jak konstatuje německý filosof Martin Heidegger. Zbývá jen dodat, že čím více si myslíme, že tomu tak není, tím viditelněji nás ovlivňují. A nejviditelněji tehdy, když jsme se rozhodli s nimi jednou provždy skoncovat. S vlastními dějinami nelze nikdy skoncovat. Lze jim nanejvýš porozumět, srovnávat je s dějinami druhých a pochopit, proč se od sebe liší. A pak podle toho také jednat.

Hitler nespadl do Německa z nebe. Byl totalitním vyústěním dlouhodobého hlavního myšlenkového a politického proudu německých dějin. Ten se postupně utvářel od počátku 19. století jako civilizačně nezvládnutá agresivní reakce na Napoleonovo modernizační dobytí německých států a státečků. V pruské, posléze německé politice převládl po r. 1848, a vznik Německé říše v r. 1871 byl jeho státotvorným posvěcením. Hitlerovo totalitní završení moderních německých dějin, a zároveň jejich překonání na „vyšším stupni“ znamenalo: Skoncovat s kritickým myšlením, politikou, a tedy svobodou jednou provždy a všude. Nejen v nacistické nové Evropě, ale na světě. V tom se zásadně shodoval s marxisticko-leninsko-stalinským komunismem jako svým totalitním konkurentem.

A skoncovat s minulostí se, tentokrát ale pod nadvládou vítězných válečných spojenců, Německo opět pokusilo i po Hitlerově porážce ve druhé světové válce, již Hitlerovo Německo cíleně rozpoutalo. Od r. 1949 do r. 1990 proto po více než čtyři desetiletí existovala Německa dvě. Zaměřená, každé podle jiného typu vládnoucí a dohlížející vítězné spojenecké velmoci, na jiný způsob skoncování s německou minulostí. Společné měla obě Německa jedno: naprostou převahu nacismem totalitně zbarbarštěných Němců.

Snazší to přirozeně bylo v komunistické sovětské okupační zóně Německa. Tam se totalitní pořádky jen ideologicky překlopily z nacistické, vše vysvětlující ideologie rasového boje na marxisticko-komunistickou ideologii boje třídního. A na dosavadním dvanáctiletém soustavném vymývání mozků nacismem se v komunistické, orwellovsky pojmenované Německé demokratické republice dalo skvěle stavět.

O poznání hůře na tom pochopitelně bylo zavádění demokratické civilizace Američany na mnohem větším německém území Spolkové republiky Německo. Což o to, vnějškově se tam nyní většina Němců davově hlásila k demokracii. Ale byl to obdobný bezmyšlenkovitý způsob disciplinovaného chování jako předcházející německé přitakávání a osvojování nacismu. O něčem jako německá demokratická politická kultura a tradice nebylo přirozeně, až na vyložené výjimky, ani stopy. V úřadech všeho druhu se tedy po dlouhou dobu činila někdejší nacistická vrchnost, nyní prý ze dne na den demokratická.

Ale co naplat, Američany nadiktované a vynucované zákony a ústavní podoba státu byly zcela protichůdné dosavadní německé zákonnosti a tradici. Za delší dobu se tak v západní části Německa podařilo společnost přeci jen do značné míry liberalizovat a demokratizovat. Trauma z katastrofální minulosti a Spojenými státy následně nadiktované přeměny západního Německa v demokracii ale přetrvávalo. Zmizet jednoduše nemohlo a je přirozeně patrné dodnes.

Demokratický příklad Německé spolkové republiky nicméně intenzívně působil na obyvatelstvo komunistického východoněmeckého souseda. Touha připojit se k demokratickému západnímu protějšku tam postupně sílila s každou nově příchozí generací. To nakonec pádně dosvědčil vynucený odchod masy mladých východních Němců od října do listopadu 1989 z jimi od září obsazovaného západoněmeckého velvyslanectví v Praze, odkud odjížděli zvláštními vlaky do svobodného Západního Německa.

Po následujícím sjednocení obou částí Německa do jednoho státního celku rozšířením Spolkové republiky Německo o dosavadní komunistickou Německou demokratickou republiku se Německo definitivně stalo vůdčí silou Evropy. Hlavně svou rozhodující pozicí v rámci Evropského společenství, a ještě patrněji v jeho následné transformaci do Evropské unie, jejím dalším, zejména německém centralizování a utužování.

Německo přitom dalo okamžitě najevo své evropsky mocenské tužby, a to hlavně ve vztahu k donedávna komunistickým, nyní osamostatněným sovětským koloniím středovýchodní Evropy. To se zřetelně projevilo na dvou konfliktních událostech. Jakmile před postkomunistickou středovýchodní Evropou vyvstala perspektiva vstupu do NATO a EU, německý kancléř Helmut Kohl rezolutně prohlásil, že by se o tyto země měla nejdříve rozšířit Evropská unie, a ne NATO. Reakce USA na sebe nedala dlouho čekat. Americký ministr zahraničí Warren Christopher vzápětí rázně vyhlásil, že o nové demokracie středovýchodní Evropy se bude nejdříve rozšiřovat NATO, a ne Evropská unie, a tak se také stalo.

Druhým sporným případem tohoto druhu se stal politický dokument vládnoucí Křesťansko-demokratické strany ze září r. 1994 nazvaný Úvahy k evropské politice. Zde se poprvé objevil termín pevné jádro Evropské unie a požadavek jeho dalšího upevňování. V podkapitole nazvané „Zájmy Německa“ mnohé pozorovatele šokovala následující věta: “Bez takového dalšího vývoje (západo-) evropské integrace by bylo možné od Německa požadovat (nebo by k tomu mohlo být zlákáno svými bezpečnostními nutnostmi), aby stabilizaci východní Evropy provedlo samo a tradičním způsobem.“

Německá koncepce tzv. pevného jádra Evropské unie jako jádra Evropské měnové unie, kolem nějž mají v soustředných magnetických kruzích „harmonicky“ obíhat ostatní, se vtělila nejprve do záměru vytvořit z Evropské unie stát, tedy podstatně završenou evropskou federaci s vlastní ústavou. Německý ministr zahraničí Joschka Fischer totiž v r. 2000 v Berlíně bez obalu vyhlásil, že evropská měnová jednota je hluboce politickým činem. A má se tedy zkonsolidovat ústavou pevného jádra. Ústavní dokument ale v referendu r. 2005 zamítli Francouzi a Holanďané. Byla tedy téměř celá přepsána do méně srozumitelné podoby dvou smluv tzv. Lisabonské smlouvy. Při její ratifikaci se již pro jistotu referenda nekonala, až na nepohodlnou irskou výjimku.

V probíhající fázi vůdcovství v Evropské unii se Německo pod taktovkou kancléřky Angely Merkelové ukazuje jako politicky nekompetentní. Plody předcházejícího německého úsilí o Evropu podle vlastních představ přinesly své, Německem přirozeně opět nezvládnuté ovoce: Měnová unie jako středobod pevného jádra EU způsobila, že jižní členské státy jsou na pokraji odchodu. Velká Británie se v referendu 23. června rozhodla z Německem fakticky řízené Evropské unie odejít kvůli její politické neúnosnosti. Tedy pro její neslučitelnost s britskými tradicemi zodpovědné demokratické vlády ve vlastní zemi. Přitažlivým britským příkladem inspirovaná obdobná politická rozhodnutí jsou na obzoru v Nizozemí, Francii, Dánsku, Finsku a Rakousku. A o referendu o odchodu z EU se nikoli náhodou často mluví i u nás.

V neposlední řadě se nekompetentnost Německa řešit závažné problémy Evropy ukázala v probíhající migrační krizi. Neschopnost rozlišovat mezi milosrdenstvím a spravedlností se tu politicky naplno projevila u německé kancléřky Merkelové. Tato osudová politická nedospělost Německo v Evropě zaslouženě odsunula na vedlejší politickou kolej. Na významu svou politickou kompetentností naopak získalo středoevropské visegrádské uskupení, k němuž se fakticky připojuje nejen Slovinsko, ale i od Německa poslední dobou již zřetelně emancipované Rakousko.

Německo tedy v novějších dějinách svou chronickou politickou neschopností nyní již potřetí dovedlo Evropu na okraj katastrofy. Před jejím válečným vyústěním za souběžné velmocenské agresivity Ruska může Evropu zachránit jen její demokratická politická reorganizace do svobodné soustavy rovnoprávných demokracií se silnou a účinnou, nejen vojensky spojeneckou transatlantickou vazbou.

Autor je filosof



KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo
KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo

Měli jste možnost si přečíst o mém porodu a o pobytu v porodnici na šestinedělí. Nyní bych chtěla rozvést poslední a nejtěžší část mého příběhu. První půlrok mého mateřství.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.