Tuto vládu by měli tvořit šéfové států a vlád všech zemí eurozóny. V eurozóně je nyní z evropské pětadvacítky sedmnáct států. Pokud by platil v této "kolektivní vládě" princip většiny na základě počtu obyvatel, pak by tuto vládu prakticky ovládlo Německo s Francií. Tyto dva státy by pak rozhodovaly o všem.

Vše se děje pro "záchranu eura" a nedokážu si představit, že by bylo všech sedmnáct členů eurozóny ochotno vzdát se ekonomické moci ve vlastním státě. V praxi by to znamenalo, že by ekonomiku jednotlivých států řídil orgán bez jakékoli zodpovědnosti složený ze zástupců jiných států.

V takovém případě by už bylo tvoření národních vlád prakticky zbytečné. Pokud nemá mít národní vláda ekonomickou moc, pak je zcela zbytečná, stejně jako národní parlamenty a hlavy států. K provozu už stačí jen pár úředníků, kteří budou přejímat evropskou legislativu.

Je jisté, že problémy eurozóny jsou vážné. Předlužené státy táhnou ke dnu další a pomoc, která jim je poskytována, se opět děje na úkor těch jednonohých mezi chromými. Myšlenka dodržování vyrovnaných rozpočtů není nová, ale sama EU si zadělala na problém tím, že povolila běžné zadlužování ve výši 3% HDP ročně.

Takové zadlužení by mělo být výjimečné a ne pravidelné. A právě to vedle nerespektování tohoto benevolentního pravidla včetně tolerance porušování pravidel přivedlo eurozónu do takových problému, v jakých se právě nachází.

Nejhorší na tom všem je, že miliardy eur cpané do předlužených států jsou jen pouhým oddalováním nevyhnutelného bankrotu. Těmito penězi je jen kupován čas. Zázrak se nedostaví, jen se do problémů dostane víc států. Už existuje snaha zatáhnout do pomoci státy EU, které ještě euro nezavedly.

Nápad na tuto kolektivní vládu je předzvěstí věcí budoucích. Dojde z "ušlechtilých důvodů" k násilné integraci shora, kdy za stav věcí nikdo neponese zodpovědnost, každý se bude schovávat za každého, nikdo nebude o ničem rozhodovat, ale přesto se budou přijímat zásadní rozhodnutí ovlivňující život každého člověka. Faktická moc bude v rukou několika málo lidí tahajících za provázky.

Mám pocit, že celá EU skončí velkým krachem. Ekonomickým, demokratickým i ve vzájemných vztazích mezi jednotlivými státy. Každý stát má jiné zájmy a je nemožné zastávat nějaké společné evropské zájmy, společnou zahraniční politiku.

Vytvoření funkcí evropské ministryně zahraničí a evropského prezidenta mělo vytvořit dojem, že zde něco takového jako společné zájmy existuje. Catherine Ashton a Herman Van Rompuy nejsou ničím jiným než obyčejnými figurkami bez jakýchkoli pravomocí a jejichž personálně náročné úřady a zbytečná agenda jen stojí daňové poplatníky spoustu peněz.

EU se proměnila z původního společenství vzájemně spolupracujících svébytných a suverénních států v socialistický moloch svázaný neuvěřitelnou spletí nařízení, směrnic a závazných doporučení. Reguluje národní ekonomiky systémem dotací, kvót a sankcí a podvazuje ekonomický růst, ke kterému mnohdy dochází jen na úkor dalšího zadlužování.

Evropští mocipáni vymýšlejí doslova psí kusy, aby zachránili nezachránitelné. Myšlenka na kolektivní vládu je jedním z nich. Přitom by stačilo, aby vlády jednotlivých států měly zodpovědnost vůči svým státům a měly samy zájem na vyrovnaném hospodářství. Ale to v přesocializované Evropě plné sociálních výdobytků vyvzdorovaných stávkujícími odbory zjevně možné není.

Převzato z Polanecky.blog.idnes.cz se souhlasem autora.