Druhý úvod do připravované knihy pod pracovním názvem „Sbohem Angelo aneb Německá otázka“ otevírá další část zamyšlení a úvah o nás, Evropě a imigraci.
Německá otázka je to prostě proto, že naše vlastní existence v Evropě, tedy nás Čechů, je od počátku našeho bytí zde otázkou vztahu k Německu a Němcům a jedině ve vzájemném vztahu, vztahu soupeřů, nepřátel, spolupracujících národů i států jsme vydrželi v Evropě více než 1400 let. Už František Palacký v knize „Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě“ vyzdvihuje „ustavičné stýkání a potýkání se slovanství s germánstvím“, kde o dějinách českých zemí říká: “... a jelikož římanství dotýkalo se Čechů ne samo sebou, ale téměř veskrze jen prostředkem němectví, může se také říci, že české dějiny zakládají se vůbec hlavně na sporu s Němectvem, čili na pojímání a zamítání způsobu a řádů německých od Čechů.“ Už od doby našeho politického návratu do dějin, je tato otázka pro nás zásadní.
Také známá Masarykova práce „Česká otázka“ je hlavně otázkou vztahu Čechů a Slováků k Rakousko-Uhersku, kde vládla německy mluvící šlechta a němectví obecně.
Po tragickém vyvrcholení německého nacionalismu do německého nacismu a po jeho porážce se zdálo, že problém Německa v Evropě je na staletí vyřešen. Není tomu tak. Otázka, zda Německo bude evropské anebo zda bude Evropa německá, je zde zase. Protože Německo se sjednotilo a Evropa se proměnila v Evropskou unii.
Změnu v postoji USA k Evropě jsme mohli prvně silně zaznamenat v okamžiku, kdy Condoleezza Rice, významná americká politoložka, ministryně zahraničí USA 2005-2009 (za presidenta Bushe) na přednášce ke studentům o Evropě a politice USA řekla, že podle ní by pro USA bylo nejlepší, kdyby bylo Německo vyhrálo první světovou válku a byl by v Evropě pokoj. Všimněme si, že Rice je jedna z prvních amerických ministryň zahraničí bez evropských předků. Otázka ukotvení v dějinách je vždy u každé osoby důležitá a Rice to ostatně dokázala i činy.
Nástup presidenta Baracka Husseina Obamy, dalšího politika s tmavou pletí, který svůj poloviční „bílý“ původ obratně zakrývá, byl také ukázkou politiky, na kterou nebyla Evropa zvyklá. Rodinné příbuzenství mezi USA a Evropou bylo zdánlivě neotřesitelné. Ovšem od června 2009 si Evropa nějak „nevšimla“ toho, co řekl Obama na islámské universitě v Káhiře. Muslimům po celém světě zdůraznil, že jejich náboženství není příčinou napětí mezi USA a islámským světem. Mohou za něj násilní extremisté. „Islám není součástí problému, nýbrž prostředkem k šíření míru. Islám a USA mezi sebou nemusejí soupeřit,“ prohlásil. Tři tisíce posluchačů v hale káhirské univerzity pozdravil arabsky: „Salam alejkum.“ Několikrát citoval z koránu, zmínil své muslimské předky z Keni, své prostřední jméno (Hussein) i část dětství, kterou strávil v nejlidnatější muslimské zemi světa (Indonésii).
„Přijel jsem sem usilovat o nový začátek mezi Spojenými státy a muslimy na celém světě, založený na vzájemném respektu a skutečnosti, že Amerika a islám sdílejí společné principy spravedlnosti a pokroku,“ řekl. „Amerika a islám nejsou a nebudou ve válce.“
Jasná slova o tom, že nastoluje politiku přívětivou k islámu. A tím, že jej v podstatě Evropa nezajímá.
Evropa tak prvně po více než 100 letech, kdy ji USA dvakrát zachránily před Německem a bránili více než padesát let před SSSR, zůstala sama. A předstírala, že se nic neděje.
Z článku „Obama na konci cesty“ v Respektu od J. Soboty, který seznamuje české čtenáře s fakty z interview americkém měsíčníku The Atlantic s končícím Obamou, vyjímám: Atmosféru konce Obamova vládnutí, která má velmi daleko k triumfu, dobře osvětluje obsáhlý text, který vyšel před několika týdny. Článek vznikl na základě rozhovorů Jeffreyho Goldberga s Obamou. Obama se v něm snaží podrobně vysvětlit svůj pohled na svět a nutno říct, že se jedná o jiný svět, než na jaký byli tradiční spojenci Ameriky dosud zvyklí.“
Po pravdě řečeno je to stanovisko, které se vedení EU snaží před Evropou zakrýt, stejně jako politická reprezentace ČR. Amerika nechává Evropu v podstatě samotnou. Dává to najevo výrazným stažením z Evropy, kde bude od teď chránit už jen své zájmy. Zároveń Obama prohlašuje, že „chápe postoje Ruska“,a Evropu nazývá z hlediska budování společné obrany, NATO,“černým pasažérem“. A má pravdu.
V centru zájmu dnešního vládce Bílého domu se ocitá Asie, o níž prezident opakovaně tvrdí, že reprezentuje budoucnost a je pro Spojené státy nejdůležitějším koutem světa. Amerika musí také věnovat mnohem větší pozornost Jižní Americe a Africe... Slovo „Evropa“ padne v mnohastránkovém textu opravdu zřídka.
„Asijci, ale také Jihoameričané nebo Afričané představují lidi aspirující na budoucnost. Spojené státy místo toho, aby své úsilí věnovaly společnému utváření budoucnosti právě s těmito kouty světa, ztrácejí nekonečné množství energie v neřešitelných konfliktech lidí upjatých k minulosti. Pokud nemluvíme s mladými Asijci, Afričany nebo Jihoameričany, protože jediná věc, na kterou máme energii, je snaha zničit, izolovat nebo ovládnout zákeřnou, nihilistickou a násilím posedlou část lidstva, ujíždí nám vlak,“ říká americký prezident.
Takže, mávátka na projíždějící kolony US Army si můžeme schovat a musíme se naučit bránit sami.
Rozhovor pokračuje: Pokud jde o Blízký východ jako tradiční oblast americké působnosti, nad touto částí světa Obama - a jak se zdá nejen on, ale i Donald Trump i levicová Hillary Clintonová - zlomil hůl. Obama je přesvědčen, že tamní problémy nedokáže vyřešit ani dnešní, ani příští prezident. Regionu je potřeba se z hlediska USA vyhýbat a, upřímně řečeno, dodává, díky změnám ve světové energetice se jeho význam rychle snižuje. „Obamovo chápání závazků v této oblasti již není formováno ropou, ale jiným vývozním artiklem, terorismem,“ stojí doslova v textu.
Rozhovor končí tím, že bez spolupráce Spojených států s Čínou nebude politika USA jednoduše možná. Putin podle něj není žádný hlupák, aby nechápal, že na východní Ukrajině nebo Krymu prostě nikdy nemůže Washingtonu záležet tolik, jako na nich záleží Moskvě. To je také důvod, proč nemá smysl ani předstírat, že by Amerika skutečně byla ochotna jít do jednoho svazku s evropskými spojenci. Komentátora deníku The Washington Post Richarda Cohena třeba právě pasáž o Putinovidoslova rozlítila: „Obama skutečně není mistrem mnohoznačnosti. Místo, aby Vladimira Putina udržoval v nejistotě, signalizuje, že se ruský prezident nemá čeho obávat. Putin již má Krym a východní Ukrajinu. Bude další Moldavsko? Podle mě je to jenom otázkou času.“
A máme zde vysvětlení, proč je najednou Merkelová královnou Evropy. Usoudila, že nás USA poslaly k vodě, a řešila co teď. Evropa ideologicky vláčená marxisty převlečenými za NGO je natolik líná, že je až do zblblosti pacifistická.
A tak se chopila vlády. Nic jiného jí nezbylo. Německo se vrátilo.
Jenže: „Příliš velké na Evropu, příliš malé na svět,“ říká o Německu přiléhavé britské úsloví.
A když dnes prostě tím, kdo ve skutečnosti řídí Unii, je Německo, a když Německo řídí Angela Merkelová, která vládne „proti všem“ a rozpoutala vlnu islámské tsunami do Evropy, je tedy potřeba se nad tím vším - nad Německem, jím řízenou Unií i nad Angelou Merkelovou - pořádně zamyslet.
Strýček Joe zpoza Velké louže už nás asi nezachrání.