Právem se dosud navrací závažná otázka, jak mohlo v tradičně kulturním německém národě dojít k tomu, že se zde k moci na 12 let dostal totalitní diktátor Adolf Hitler, jenž si německý národ bez problémů získal a následně způsobil celosvětovou tragédii druhé světové války. V Německu se nezřídka tíhne k obranářskému vysvětlení, že to byla výjimečná událost, jakási anomálie německých dějin. Pádnější argumenty má ale protistrana, jež Hitlerovo nacistické převzetí moci z r. 1933 vysvětluje jako vyvrcholení dosavadní vůdčí německé ideologicko-politické tradice, jež se zrodila v reakci na Napoleonovo, francouzskou osvícenskou ideologií legitimizované ovládnutí menších německých států mezi nynějším Německem a Ruskem počátkem 19. století.
Převažující ideologický proud německých intelektuálů v reakci na Napoleonův geopolitický čin zněl: Německý národ je třeba bez ohledu na jeho tehdejší státní rozdrobenost sjednotit do celoněmeckého státního útvaru, řízeného přírodní ideologií německé kolektivní krve domněle přirozeného feudálního řádu, zaměřené proti osvícenskému rázu moderní liberální společnosti, tíhnoucímu k demokracii, tedy proti rovným individuálním právům člověka a občana, atp. Zde je vlastní zdroj rasistické ideologie německé nadřazenosti nad jinými národy Evropy. Zprvu nad Francií, ale charakteristicky souběžně i zdroj moderního německého antisemitismu.
Po r. 1848 se takto vzniklá německá materialistická ideologie zaměřená proti demokratické civilizaci jako takové přeměnila v pruskou vládní doktrínu a politiku, posléze určovanou Otto von Bismarckem. Velké otázky se podle Bismarcka nerozhodují řečmi a rozhodováním většiny v parlamentu, ale krví a železem. Touto programově výslovně protidemokratickou cestou se uskutečnilo jak bismarckovské sjednocení Německa Pruskem do podoby Německé říše v r. 1871, tak vilémovským Německem inspirované a řízené napadení a dobývání Evropy v podobě první světové války z let 1914 až 1918. Po válečné porážce v r. 1918 se Německo r. 1939 pokusilo o totéž, tentokrát v nacistické totalitní podobě, kde genocidně zacílená totalitní diktatura organicky navazovala na uvedenou tradičně vůdčí německou protidemokratickou ideologii a jí řízené jednání.
Po porážce nacistického totalitního Německa jeho východní část okupovaná Sovětským svazem organicky pokračovala v antidemokratických totalitních kolejích, tentokrát ve verzi komunistické totalitní diktatury řízené místo nacistické neméně fanatickou marxistickou ideologií třídního boje a světové komunistické revoluce, tedy totalitní světovlády. Západnější část Německa okupovaná demokratickými velmocemi, tj. USA, Velkou Británií a Francií, zažila, podobně jako Spojenými státy americkými v téže světové válce poražené a okupované Japonsko, v německých dějinách již druhý pokus o zavedení demokratické civilizace, ale tentokrát v rozhodující americké režii. V západním Německu, od r. 1949 Německé spolkové republice, se zvenčí instalovaná demokracie zdařila jen částečně. Byly zavedeny a nyní v zásadě běžně fungují demokratické státní a politické instituce. Ale jak se dnes ukazuje, s demokratickou občanskou kulturou je to v dnešním, od r. 1990 opět sjednoceném Německu mnohem horší. Jak ukázal letošní průzkum veřejného mínění, čtyři pětiny Němců se bojí veřejně vyslovit své skutečné politické názory a svěřují se s nimi jen blízkým přátelům a známým. To konkrétně znamená, že dnešní německá společnost zažívá již třetí diktaturu svých moderních dějin. Tentokrát je to totalitně orientovaná diktatura tzv. politické korektnosti, jež nyní až na výjimky prostupuje téměř všemi německými politickými stranami a institucemi státu a společnosti. Vzhledem k faktu, že znovusjednocené Německo je rozhodujícím činitelem Evropské unie, je vcelku zřejmé, že tato třetí, totalitně hybridní německá diktatura představuje ve spojení s prokazatelně nedemokratickými institucemi Evropské unie opětovné závažné ohrožení demokratické civilizace Evropy.
Vyhlídky na její obrodu by byly nepochybně mnohem horší nebýt stabilní a posilované americké přítomnosti v Evropě, odchodu Velké Británie z Evropské unie, jeho jednoznačné podpory ze strany Trumpovy Ameriky a nynější zdravě kritické a konfliktní politiky amerického prezidenta Donalda Trumpa vůči Německu a právě tak Evropské unii. K obrodě demokratické civilizace Evropy by v nynější kritické situaci mohlo přispět i středoevropské uskupení V4, kde je silný odpor k totalitním ideologickým a politickým proudům v nynější Evropě třicet let po pádu komunistických totalitních diktatur stále velmi patrný.
Autor je politický filosof