Nedávno se v anglickém deníku Financial Times objevil navýsost odvážný článek, originálně deklarující současnou migraci Afričanů, Arabů i Asiatů mířících do Evropy. Podle listu jde pouze o obrat v historickém trendu. Mapa světa se postupně měnila v korelaci s tím, jak řada evropské velmoci provozovala jakýsi demografický imperialismus, zvaný též kolonialismus. V rámci něho bylo domorodé obyvatelstvo podmaněno, zotročeno či dokonce systematicky vyhlazeno. Poté se do kolonií počali stěhovat evropští osadníci.

Nejčastěji se vydal na cestu pouze jeden člen rodiny, a teprve pokud se mu v nové zemi začalo dařit, zbytek rodiny se přistěhoval za ním. A tento model se dnes začíná znovu uplatňovat, pouze v opačném gardu - například Syřané se už několik let nenápadně přesunují do Německa, Marokánci do Holandska nebo Pákistánci směrem do Británie. Snaha původních Evropanů o zachování starého kontinentu začíná nápadně připomínat pověstný souboj dona Quijota s větrnými mlýny.

Podle názoru publikovaného ve Financial Times si Evropa musí připustit, že imigrace ze zbytku světa je nevyhnutelná, a plně ji proto akceptovat i s vědomím, že přicházející cizinci nebudou schopni a ochotni přijmout naše společenské, morální a etické hodnoty, stručně řečeno – že se ve většině případů nepřizpůsobí a nezačlení.

Kdybych podobný pseudohistorický rozbor přežvýkal před rokem 2015, přiznávám, že moje reakce by zdaleka neměla brizanci té dnešní, když vidíme, jak se zde ve stínu mediálně vděčného koronaviru a tudíž mimo záběry hlavních kamer odehrává skutečné drama postupné a plíživé islamizace, která bude za nějakých 20 let pro Evropu mnohonásobně důležitějším tématem, než mlhavé reminiscence covidu se všemi mutacemi dohromady.

Pokud se nyní urychleně neprobereme z všudypřítomné bohorovné letargie, půjdeme už brzy zkoušet štěstí o světadíl dál. Na kolonizování jsme přece experti.

Nejdřív si ale zkusme položit meritorní otázku a odpovědět na ni způsobem absolutně nekorektním, to znamená výjimečně pravdivým:

Jaký přínos pro nás do této chvíle měly a mají miliony povětšinou ryze ekonomických běženců, které zde v Evropě hostíme?

Říci, že žádný by byl pouhý eufemismus. Těch, kteří pracují, učí se jazyk a projevují vůbec nějakou, byť minimální snahu se začlenit a etablovat do této společnosti, je pouhý zlomek. Idea, že pomohou svým dílem Evropě k rozkvětu, se jeví jako naprosto bizarní. Většina z nich se vlastně o práci ani prioritně nezajímá. Hledají tempomat životního komfortu a standardu.

Německé tábory praskají ve švech a přitom v mnoha odvětvích, kupříkladu ve stavebnictví, zoufale chybí pracovní síly. Nejsou to však Syřané, Iráčané ani Afghánci, kteří se nakonec chopí zednické lžíce. Za ně nastoupí zejména Ukrajinci, Bělorusové a další desetitisíce lidí z republik bývalého Sovětského svazu – ze země, kde jste museli opravdu těžce pracovat, abyste si vydělali na živobytí (krom nomenklaturních kádrů a komunistických papalášů, ale těch nebylo v poměru k počtu obyvatel zase tolik). Řečeno s Aloisem Jiráskem, nouze tam evidentně naučila Dalibora housti. A nebál bych se plurálu.

Tito lidé si práci neoškliví, a proto jsou nebo mohou být pro Evropu skutečným přínosem (problém nezaměstnanosti a poklesu ceny práce ponechme, prosím, na jiný diskurs).

Provoz záchytných táborů, sociální dávky a veškeré další služby a benefity pro uprchlíky způsobily, že od roku 2015 odtékají miliardy eur z rozpočtu států jako je Německo či Francie (plus EU) v podstatě do kanálu. Údajné investice do budoucnosti, které ve skutečnosti investicemi nejsou, fungují spíše jako výpalné, které Evropa platí obyvatelům méně rozvinutým států za to, že si žije nad poměry.

A protože jsme (jako prapotomci krvežíznivých kolonialistů) navíc odpovědní i za to, že v těchto zemích se často a někdy i permanentně bojuje (ano, i to je naše chyba – Američané jsou v tom zcela nevinně), jsme povinni zajistit obětem těchto válek a konfliktů patřičné bezpečí a rovněž i dobré bydlo. Takové, na které momentálně nedosáhne zhruba pětina Evropanů, kteří žijí těsně nad nebo už pod hranicí bídy. Ale o tom taktně pomlčme. Přece nebudeme našim milým hostům ostentativně předhazovat, že jsou tu mírně řečeno nadbyteční – a ujídají chléb nám, místním usedlíkům. To by bylo nemístné a krajně nevhodné.

Morální imperativ velí pomáhat, pud sebezáchovy však říká – ano, ale jen po určitou mez. A tu jsme (mluvím-li obecně o Evropě) už dávno překročili. Dnes stavíme proti imigrantům zdi a do bezpečí těchto valů a bytelných plotů pečlivě ukrýváme i miliony našich milých uprchlických přátel, potenciální pátou kolonu, kterou si nejenom chráníme, ale i živíme, šatíme a opakovaně, leč marně pobízíme k jakékoliv společnosti prospěšné činnosti, kterou by bylo lze jejich ozdravný pobyt v mírném pásmu alespoň zčásti ospravedlnit.

Jsem zvědav, zda i v době hrozící hospodářské krize nebo minimálně ekonomické recese, kdy ceny energií stoupají hyperaktivním tempem a všechny služby a komodity návazně podražují, si svou ušlechtilou velkorysost vůči milionům zcela neintegrovatelných jedinců zachováme, nebo se v rámci všudypřítomné korektnosti sami udusíme ve vlastní šťávě.

Historicko-hysterické epopeje a dějinný underground o nevyhnutelnosti osudu nám v případě hrozící amputace pudu sebezáchovy jistě dobře poslouží jako vítaná argumentace k prodloužení současné humánní agónie končící ve stylu kamikadze.