V Evropě roste podle všeho islamofobie, obecně xenofobie vůči těm, kdo se k nám snaží dostat za jakoukoliv cenu, včetně té nejvyšší, tj. ztráty života. Vina je podle všech korektních komentářů vždy na naší straně.

Xenofobie je projev chování, který spočívá v nedůvěře, odporu a nepřátelství ke všemu cizímu. Pokud se skutečně probereme všemi příklady xenofobie v odkazu na Wikipedii pro Česko, vysvětlování pojmů je stále zaměřeno na soužití tak zvané „většinové“ populace s Romy a Vietnamci. V tomto porovnání vycházejí jako „vítězové“ Vietnamci, které bereme ve srovnání s romskou menšinou přeci jenom podstatně lépe.

To, čeho jsme svědky v posledních měsících či letech, tj. obrovský příliv uprchlíků z Afriky a Blízkého východu do Jižní Evropy a odtud na sever, hlavně do Německa, však nelze paušálně označit jako strach z cizího. Problematika imigrace do Evropy se stala významným politickým problémem a do hodnocení imigrace se výrazným způsobem zapojuje názorová orientace /či dezorientace/ hodnotitele.

Nacionalisticky orientované politické skupiny v evropských zemích nemění zásadním způsobem svou rétoriku, jenom zvyšují akcent na nebezpečí toho, že se původní národ ve státě stane pod náporem přílivu imigrantů menšinou, že se „rozplyne“. K tomu samozřejmě patří i obavy z toho, že imigranti zvýší nezaměstnanost ve státě, na což doplatí stávající populace ve státě.

Novým prvkem v současné vlně imigrantů je bezpečnostní situace v Evropě. Evropa prožila za poslední měsíce několik teroristických útoků ze skupin, které se hlásí k některým ve světě známým teroristickým seskupením. Nejvíce se nyní prosazují vazby teroristů na tak zvaný Islámský stát. Tím se současná vlna imigrace liší od někdejší imigrace ze států střední a východní Evropy po vítězství bolševiků po I. a hlavně po II. světové válce. Aktivity bolševického teroru v někdejší západní Evropě a USA nebyly přeci jenom tak početné. Evropa se navíc vzpamatovávala z nacistické okupace a imigrace v rámci Evropy postihovala lidi, kteří se upřímně snažili integrovat do společnosti, kam odcházeli.

Islámský stát a jeho politika na jím dobytých území Sýrie a Iráku je dalším důvodem k obavám z bezpečnostního rizika imigrace z těchto oblastí. Není vyloučeno, že se do Evropy v rámci imigrace ekonomických i politických běženců dostanou i bojovníci IS. Další nebezpečí představují tak zvaní „navrátilci“, kteří odešli z Evropy za IS bojovat a nyní se vracejí, často s konkrétními úkoly. Na tyto případy již některé státy reagovaly zatčením takovýchto „navrátilců“ a jejich odsouzením na několikaleté tresty odnětí svobody. A co stane, až si takoví lidé svůj trest tak zvaně „odkroutí“. Necháme je svobodně v Evropě žít i potom?

Imigrační politika evropských států je pak významně ovlivněna současným ekonomickým cyklem a stavem ekonomiky v evropských zemích. Jen před rokem či dvěma se Evropa vymanila z finanční krize a posléze z krize hospodářské a evropský růst ekonomiky stále není tak robustní, aby dokázal absorbovat tak masivní příliv uprchlíků.

Jestliže Maďarsko reaguje na současnou vlnu stavbou několik desítek kilometrů plotu na hranici se Srbskem, další stratégové přemýšlejí o „lepší ostraze námořních hranic“ a jakési nedobytné „pevnosti Evropa“. Příklady takovéto zvýšené ostrahy lze nalézt na řadě míst světa. USA se plotem na mexické hranici brání imigraci z latinské Ameriky, Izrael se plotem na hranicích svého státu brání palestinskému teroru. Zkušenosti učí, že ani plotová hranice není dokonale nepropustná. V Evropě to nedopadne jinak.

Vzpomínám si, jak se před začleněním našeho státu do tak zvaného „Schengenu“ v sousedním Rakousku i Německu zuřivě diskutovalo o obavách z přívalu Čechů do Německa či Rakouska. Nic takového se nestalo. Současná vlna imigrace vrací na scénu obnovení ostrahy hranic, náš Miloš Zeman dokonce uvažuje o návratu vojáků na hranici (k tomu je podle něj armáda určena!).

Před „divokým odsunem“ armády z Iráku amerického prezidenta Obamu někteří varovali. Varovali před rozpadem Iráku a posílením teroristických skupin. Důsledkem úplného a rychlého odsunu amerických vojsk byl rychlý rozpad moci centrální irácké vlády, vzestup IS. Navíc, pády diktátorů v arabském světě, jako v Libyi či Sýrii, zvýšily chaos v oblastech kdysi sešněrovaných tvrdou diktaturou. Obamova strategie tak naplno selhala. I to bylo a je jedním z důvodů současné imigrační vlny.

V Evropě, kde stále ještě hrají prim politici usilující o sjednocenou Evropu s vysokou mírou sociálního státu, se politika solidarity stává možná hlavní brzdou racionálních opatření na obranu celoevropských hodnot. Ty bezpochyby existují, nicméně jsou stále více a více v ohrožení. Ti, kdo si to uvědomují, jednají (Cameron ve Velké Británii), ti, kterým je to více méně jedno, mlčí anebo usilují o „více solidarity“ a věří možná na zázrak. Jak známo, zázraky se sice dějí, ale velmi zřídka a ne vždy, když je akutně potřebujeme.