Nedávno jsem se na twitteru v souvislosti s debatou o rostoucím počtu útoků na Židy v Německu setkal s argumentem, že „90 % z nich je vedeno pravicovými extremisty“. Ponechám nyní stranou, že to číslo je vycucané z prstu. Nebudu se zabývat zjevnou korelací mezi rostoucím počtem antisemitských útoků a nelegální migrací, přestože k dramatickému nárůstu napadání Židů dochází právě po milionové přílivové vlně islámských ilegálních migrantů. Ponechám stranou i to, že k útokům dochází v lokalitách, kde o takzvané pravicové extremisty moc nezavadíte. Je to tragédie, že 75 let po válce se Židé v Berlíně bojí chodit na ulici s jarmulkou, ale bohužel, to je realita dnešní Evropy. Kdo chce, ten to vidí, kdo nechce, ten odvádí pozornost. Faktem zůstává, že rostoucí vlna antisemitismu již několik let vede k obrovské vlně židovské emigraci do Izraele především z Francie, ale i z Norska či Švědska. A brzy to čeká i Německo.
To vše teď nechme stranou. Pro tuto úvahu je podstatný onen obrat „pravicový extremista“, kterým je v poslední době onálepkován skoro každý, kdo nesouhlasí s multikulturním obohacením Evropy. V tomto konkrétním případě tím byli nepochybně míněni neonacisté. Jenže tady je zásadní zádrhel. Slovo „neo“ znamená nový. Takže neonacista je z logiky věci někdo, kdo dnes znovu oživuje myšlenky nacismu. Jenže co má prosím pravice společného s nacisty? Podle Ottova slovníku jde o totalitní ideologii založenou na nacionalismu, rasismu, militarismu, antisemitismu a socialismu. Ano, socialismu. Také samotný název Hitlerovy strany NSDAP (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, tedy Národně socialistická německá dělnická strana) jasně vyjadřoval vazbu na socialistickou ideologii a dělnické hnutí. Ostatně součástí jeho programu bylo také znárodňování velkokapitálu. Vskutku pravicová myšlenka. Jinými slovy nacisté nebyli nic jiného, než extrémní levičáci akcentující národní stát, rasovou nadřazenost a nenávist vůči Židům.
Od komunistů se vlastně lišili jen minimálně. Nenávist, násilí a pouliční bitky mezi nacisty a komunisty totiž nebyly způsobeny ani tak ideovými rozpory mezi nimi, jako spíš konkurenčním bojem. Obě politické frakce hlásaly svou verzi socialismu, usilovaly o moc a cílily na podobnou skupinu voličů. Podstatným rozdílem mezi nimi bylo jen to, že nacisté usilovali o nastolení nacionálního socialismu (řízeného z Berlína) a komunisté o internacionální socialismus (řízený z Moskvy). Podstatnou shodu naopak nacházely obě ideologie v antisemitismu, který byl už tehdy vlastní nejen nacistům, ale i komunistům. Když se to hodilo, byl antisemitismus využit i ve vnitrostranickém boji soudruhů proti soudruhům, jak ukázal třeba proces se Slánským. A situace se od třicátých let vlastně až tak moc nezměnila. Když se dnes v ulicích střetávají holé lebky pod vlajkou Dělnické strany sociální spravedlnosti s neomarxisty z Antify, opět se nejedná o nic jiného, než o souboj dvou veskrze levicových frakcí, které ovšem jedna věc spojuje – otevřená nenávist k židovskému státu. Příbuznost obou socialistických ideologií je ostatně dokonale vidět právě ve sporu Palestiny s Izraelem.
Na jedné straně mávají Palestinci na hranici s Izraelem vlajkami s hákovým křížem, islámští teroristé na svých promenádách sborově hajlují a palestinský lídr Mahmúd Abbás aktuálně prohlašuje, že za holokaust si mohou Židé sami, neboť si ji způsobili lichvařením. Na druhé straně je palestinské hnutí masivně podporováno socialisty a neomarxisty napříč Evropou. Někteří přitom sedí přímo v pozicích vysokých představitelů EU a za pár dnů je nejspíš uvidíme v Trevíru skládat hold ideovému otci komunismu Karlu Marxovi. Jsou to ti samí lidé, kteří mají drzost varovat před ohrožením demokracie v Německu a označovat za pravicově extremistickou AfD. Tedy stranu, která vyzvala veřejnost k podpoře židovských spoluobčanů v Berlíně solidárním nošením jarmulek (pod názvem „Berlin trägt Kippa“).
Na první pohled to vypadá jako paradox, ale ve skutečnosti to jen dokresluje skutečnost, že nenávist vůči Židům je tradičně zakořeněná v obou formách levicového extremismu. Často je sice kamuflována jako kritika izraelské vojenské rozpínavosti, ve skutečnosti je to jen latentní antisemitismus.
Jenže i přes tato fakta jsou neonacisté stále označováni jako krajní pravice či pravicoví extremisté. Dokonce když si otevřete heslo „Nacismus“ ve wikipedii, dozvíte se hned na úvod, že „Nacionální socialismus (zkráceně nacismus, německy: Nationalsozialismus) je krajně pravicovátotalitní ideologie“. To jen dokresluje, jak se vnímání nacismu coby pravicové ideologie za ty roky vžilo.
Dnes by se dala tato lež označit za tolik populární fake news. Nevím, kdy to začalo a kdo s tímto výkladem přišel jako první, ale byl to marketingový génius. Osobně to považuji za největší majstrštyk levicové propagandy. Protože udělat ze zrůdné otevřeně levicové ideologie (ověnčené slovy jako „socialistická“ a „dělnická“) pravicový extrém, na to by asi hleděl se závistí i samotný Joseph Goebbels.