Komik Sasha Cohen si ve filmu Borat vybral Kazachstán jako symbol země natolik vzdálené a zaostalé, že si ji málokdo dovede představit, natož najít na mapě: velbloudi, poušť, buranské zvyky, diktatura, korupce, kmenové uspořádání, postkomunistický marasmus... Ponechme nyní stranou, že Kazachstán je velký skoro jako Evropa (po Rusku rozlohou druhá největší země bývalého Sovětského svazu), mnohonásobně větší než nějaké Spojené království, ze kterého populární, odpudivý, slizký a chlupatý žertýř pochází.

Ironií osudu se zrovna ve chvíli, kdy v kinech po světě běží Borat, "obskurní" Kazachstán stává z hlediska geopolitických stratégů Spojených států, Evropské unie i Ruska jednou z nejdůležitějších zemí na světě. Protože: Jaké je největší bezpečnostní riziko pro země Evropské unie? Kromě terorismu je to bezesporu přílišná závislost na ruských energetických zdrojích.

Problémem je na prvním místě plyn. Evropská unie pokrývá plynem z Ruska v průměru čtyřicet procent svých potřeb. Závislost nových členských zemí na ruském plynu je ještě mnohem vyšší. Přitom Evropa je klíčovým americkým spojencem, její bezpečnost a stabilita je bytostným zájmem USA. A nové členské země jsou vůči Americe zvlášť loajální, Polsko je strategickým spojencem.

A co s tím má společného Kazachstán? Má obrovské zásoby zemního plynu. Jako jediný na světě má ložiska srovnatelná s Ruskem a navíc takovou geografickou polohu, jež umožňuje stavbu plynovodu mimo ruské území - může přes Ázerbájdžán směřovat do Turecka a dál směr Evropa.

V současnosti vyváží Kazachstán plyn do Evropy přes Rusko a valnou část marží inkasuje ruský Gazprom. Prodávat přímo může být pro Kazachstán finančně velice výhodné. Zásadní geostrategická otázka tedy je: Bude možné postavit takový plynovod proti vůli Ruska? Je realistické očekávat, že se Kazachstán někdy vzepře Rusku?

Kazachstán bude nepochybně ještě dlouho cílem mnoha a mnoha vstřícných nabídek. A stejně tak je jisté, že Západu bude víceméně jedno, jaký je v Kazachstánu režim - jen když bude trochu emancipovaný od vlivu Ruska. A to jsme se ještě nezmínili o tom, že Kazachstán je jednou z největších světových zásobáren uranu.

Je však podstatné, aby Evropa začala konečně tahat za jeden provaz. Evropský komisař pro energii, Lotyš Andris Piebalgs se sice snaží (pro jednání v Kazachstánu je vybaven skvělou ruštinou, z politického hlediska ale nepředstavuje nejsilnější váhu, kterou Evropa má), ale především Německo se musí rozhodnout, jestli je už skrze baltský plynovod spojencem Gazpromu, nebo ještě Západu.

A druhá věc: Evropa nemůže věčně spoléhat na to, že za ni budou Spojené státy tahat kaštany z ohně: jak vojensky, tak v předvídavé geostrategické iniciativě.

HN, 8.12.2006