Přitom musím v tomto článku vyjít od neúspěchu evropské integrace. Ano, mám na mysli euro. Budu ovšem opakovat to, co už bylo mnohokrát řečeno: Euro dobře slouží rozvinutým státům, tvořícím jádro Evropské unie - Německu, Nizozemí, Belgii, Francii, patrně i Rakousku. Domnívám se, že by poměrně dobře sloužilo i nám, protože naše ekonomika je silně spjata s německou. Euro ovšem neposloužilo dobře Řecku, jehož ekonomika se výrazně liší od ekonomik výše uvedených států. Není založena na exportu, naopak Řecko je do velké míry závislé na příjmech z cestovního ruchu. Řecko by se téměř jistě dostalo do problémů, i kdyby se bývalá řecká vláda nedopouštěla účetních podvodů při zavádění eura. Prostě jsme si natvrdo ověřili, že zavádět jednotnou měnu bez jednotné fiskální politiky je problematické, ne-li nemožné.

Podobně bylo již mnohokrát řečeno, že řešením je buď vystoupení Řecka z eurozóny, nebo urychlená integrace Unie přinejmenším ve fiskální oblasti. Urychlená integrace v současnosti nepřipadá v úvahu z politických důvodů. Vystoupení Řecka z eurozóny bude ovšem velice nákladná záležitost, která může mít dominový efekt i v jiných oblastech než je oblast fiskální.

Evropě prostě chybí vůdce, který by dokázal ukázat směr. Evropě chybí vize. Současní vůdcové se bojí udělat jakékoli rozhodnutí, protože jakékoli rozhodnutí bude bolet a tyto vůdce bude patrně stát jejich postavení - ať už je to prezident Sarkozy nebo premiérka Merkelová. Proto se řecký problém jen odsouvá, přestože všichni vědí, že se takto jen zvyšují náklady na jeho radikální řešení, k němuž jednou bude tak jako tak muset dojít.

Odpůrci Evropské unie mohou hlasitě říkat: "Vidíte, my jsme to říkali!" U nás se dočítáme, že podpora Evropské unii trvale klesá, přestože právě nám členství v Unii přineslo mnoho dobrého. Říci slovo v její prospěch znamená být označen za eurohujera, nedostatečného vlastence apod.

Sám jsem hlasoval PROTI vstupu do Evropské unie. Mé názory na problémy Evropské unie se od doby tehdejšího hlasování v podstatě nezměnily. Přiznám se ovšem, že mám velké obavy z jejího rozpadu. Je mi jasné, že pokud k němu dojde - a tato možnost je nyní velmi reálná - ozve se u nás v určitých kruzích bujarý jásot. Jen si nejsem jist, jak dlouho bude trvat. A obávám se, že ne příliš dlouho. Promýšlí někdo, co bude následovat?

Kdo bude vládnout u nás? Obávám se, že ČEZ. Na ČEZ si u nás v podstatě žádný politik netroufne. Jediný, koho se ČEZ musí opravdu obávat, je protikorupční komise Evropské unie - kdokoli jiný je na něj krátký. A po zvonunabytí "samostatnosti" v bobošíkovském, klausovském a hájkovském stylu už nebude pomoci.

Patrně se nevrátíme ke stejným národním státům, jak existovaly mezi dvěma válkami. To však neznamená, že by se nemohly znovu probudit různé nacionalistické resentimenty. Dvacet i méně let staré události z bývalé Jugoslávie by nám měly být dostatečným varováním. Zatímco dnes v Evropské unii existují určité mechanismy, které mohou přinejmenším ztěžovat domluvu Německa a Ruska na úkor Polska nebo nás - mechanismy jistě nedokonalé - co nastane, až tyto mechanismy zmizí? Náš stát mezitím dokázal svou armádu prakticky zlikvidovat - do značné míry kvůli neomezované korupci, primitivnímu antimilitarismu a nedostatku jakékoli vize. Jaká bude pak síla, jaké bude postavení českého státu? Jaký postoj zaujmeme vůči Číně, která už nyní projevuje pozoruhodný zájem o dění v Řecku či Maďarsku?

Rozpad Evropské unie by znamenal mnoho výzev. Z Evropské unie nejsem nadšený. Důvody, proč jsem hlasoval proti, stále trvají. Nicméně radovat se z potíží, do nichž se Evropská unie dostala, považuji za nesmírně zpozdilé. Zejména pokud nevidím, že by někdo připravoval nějaký plán B. A upřímně řečeno, snaha Evropskou unii maximálně podojit, ale ničím k řešení nastalých problémů nepřispět, ve mně těžko může nějakou národní hrdost vyvolat.

Jsem si jist, že evropské národy mají mnoho společného. Kupříkladu i to, že se v politice projevuje něco jako svědomí. To v různých afrických a asijských diktaturách skutečně nevidíme. Můžeme zmínit i úctu k jednotlivci. Jaký kontrast už jen vůči nedalekému Rusku! Můžeme zmínit ideál právního státu. V rozdrobené Evropě s nově probuzeným nacionalismem se těmto věcem příliš dobře dařit nebude. A upřímně řečeno, které z našich politiků můžete považovat za skutečné demokraty? Což se u téměř každého z nich nakonec neukázalo, že jeho vlastní cíle či cíle uskupení, jež zastupuje, jsou mu přednější než skutečná služba státu a demokracii? Evropská unie skutečně trpí výrazným demokratickým deficitem. Kde však berou lidé jistotu, že to, co by přišlo po ní, by bylo lepší? Máte skutečně dojem - po všech korupčních kauzách, při faktické neexistenci zákona o státní službě - že si povládneme lépe? Já ne. Mám ne sice jistotu, ale opravdu velmi silnou obavu, že si povládneme hůře. A není mi to jedno.

4. července 2011