10.12.2019 | Svátek má Julie


EVROPA: Náš lisabonský problém

5.5.2009

Ačkoliv se od 13. prosince 2007, kdy byla v Lisabonu podepsána tehdejším premiérem Topolánkem smlouva nahrazující odmítnutou Smluvu o ústavě pro Evropu, řeklo o tzv. Lisabonské smlouvě mnohé, stále se v diskusích mísí méně podstatné argumenty s těmi zásadními, a to jak v meritorní rozpravě o textu této mezinárodní smlouvy, tak v procesních diskusích o způsobu jejího (ne)přijímání.

Argumentace těch, kteří podporují vyjádření souhlasu k ratifikaci Lisabonské smlouvy se obvykle neobejde bez toho, aby bylo zdůrazněno, že věc jistě není jednoduchá, protože smlouva má až několik stovek stran, je složitá, svou formou novelizuje (a přejmenovává) dvě nejpodstatnější zakládající smlouvy ES, je psána složitým právním jazykem, využívá terminologii komunitárního práva a podobně.

Jestliže se tedy někdo chce odvažovat s přijetím Lisabonské smlouvy nesouhlasit či dokonce požaduje, aby tato smlouva v České republice ratifikovna nebyla, měl by nejlépe vystudovat evropské právo a vyčlenit si několik dnů či týdnů dovolené na studium této smlouvy. Všichni ostatní se pak raději nemají ke smlouvě vyjadřovat vůbec a měli by souhlasit s tím, co jim vysvětí ti, kteří jí rozumějí.

Z nich pak není povolanějších než těch, kteří její text pomáhali tvořit, tedy různých úředníků institucí EU, národních vyjednavačů a podobně. Pak ale skutečně není obtížné nahlédnout, k jakým závěrům a doporučenm takoví experti dospějí.

Na adresu LS tak dnes nejčastěji slýcháváme: inu, smlouva, ta zatracená Lisabonská smlouva, je složitá, je příliš dlouhá, je nepřehledná, není to vůbec srozumitelný dokument a také má poustu špatností. Ostatně jako každé lidské dílo - to je přece jasné. Ale s problémy tohoto typu je evropská integrace spojena přece již od okamžiku svého vzniku, ale vždy si evropská myšlenka našla svou cestu vpřed, problémy překonala, integrační proces pokračoval vpřed a nebojte se, i tuto smlouvu nakonec všechny země schválí, i když mnozí tak budou činit s krvácejícím srdcem a se skřípějícími zuby.

Říkají to a k souhlasu s LS vyzývají titíž, kteří upozorňují na to, že jde o smlouvu komplikovanou a ne každý jí porozumí. Jsou to ale přece oni sami, kdo ji sotva četl, kdo jen stěží přemýšlel o novinkách, které tato smlouva zavádí a kdo zvažoval zcela reálná úskalí, která tato smlouva přináší a vyvažoval je údajnými výhodami, které LS slibuje přinést.

Podporuji-li zcela zásadní odmítnutí Lisabonské smlouvy v rámci vyjadřování či nevyjadřování souhlasu s touto smlouvou v Parlamentu České republiky, nekladu na misku vah argumenty toho typu, že LS vyhovuje socialistickému pojetí bruselsé byrokracie a levici vůbec, i když i pro takové tvrzení by bylo možno najít dost dílčích argumentů.

Mnohé konkrétní změny, které chce LS zavést, jsou totiž natolik nepřijatelné z hlediska (jakékoliv) demokratické instituce (ať již národní či supranacionální, jakou je EU), že samotný výskyt těchto ustanovení, i kdyby byl v jinak jakkoliv "dobře" napsané smlouvě (což navíc není případ LS,) musí vést nutně k jednoznačnému odmítnutí takového celku.

Jde především o takzvanou překlenovací doložku, známou také pod pojmem passerelle (lávka, můstek.) Evropská rada, která až dosud svými rozhodnutími přijímala maximálně tak akty orgány společenství, čili sekundární unijní legislativu (převážně směrnice a nařízení), by získala za určitých podmínek (jednomyslné rozhodniutí ER a souhlasu Evropského parlamentu) právo měnit pravidla pro hlasování v Radě ministrů, tedy přímo zakládající smlouvy a dosáhnout toho, aby Rada ministrů hlasovala kvalifikovanou většinou i tam, kde je až dosud nutná jednomyslnost. To by sice nešlo, pokud by se proti tomu v šestiměsíční lhůtě vyslovil některý z národních parlamentů, jejich explicitní souhlas předem by však potřebný nebyl.

Až dosud je ale třeba k tomu, aby byly převedeny pod většinové hlasování ty oblasti, v nichž mají členské státy právo veta, změnit smlouvy. Po LS by to potřebné nebylo: změny pravidel podle zakládajících smluv by bylo možno provést hlasováním jednoho z orgánů EU podle těchto smluv zkonstituovaných.

Tento takzvaný zjednodušený postup pro přijímání změn (čl. 48. 6 a 48. 7. SEU) tak zcela nahrazuje dnešní institut tzv. mezivládní konference, kdy až několik měsíců spolu vládní delegce o změnách v zakládajících smlouvách vyjednávají.

Ještě dále pak jde takzvaná zmocňovací doložka, původně nazvaná eufemismem doložka flexibility (čl. 252 SFEU). Stávající verze doložky flexibility prý již nepostačuje (čl. 308 SES), ačkoliv již dnes stanoví: "ukáže-li se, že k dosažení některého z cílů Společenství v rámci společnho trhu je nezbytná určitá činnost Společenství a tato smlouva mu k tomu neposkytuje nezbytné pravomoci, přijme Rada na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem jednomyslně vhodná opatření."

Nadále však nemá jít jen o "cíle Společenství v rámci společného trhu". Rozah těchto cílů je výrazně rozšířen, a to přesně tak, jak navrhovala již odmítnutá ústavní smlouva. Má jít o "dosažení některého z cílů stanovených smlouvami." Jedinou výjimkou má být oblast společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Má jít o takové cíle, které si obvykle kladou (některé) státy - čl. 3. 2, 3. 3. a 3. 5. SEU: "prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic, udržitelný rozvoj Evropy založený na vyváženém hospodářském růstu a na cenové stabilitě, vysoce konkurenceschopné sociálně tržní hospodářství směřující k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku, boj proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci, sociální spravedlnost a ochrana, mír, bezpečnost a udržitelný rozvoj této planety, vymýcení chudoby, ohrana lidských práv," atd...

LS dále zavádí zcela originální způsob "sdílení pravomocí". Jak tedy mají být v EU podle LS sdíleny mezi členskými státy a EU (nový čl. 2c. 2 SEU) natolik významné pravomoci, jakými jsou vnitřní trh, hospodářská, sociální a územní soudržnost, zemědělství a rybolov, životní prostředí, ochrana spotřebitele, doprava, transevropské sítě, energetika, prostor svobody, bezpečnosti a práva?

Nově jde totiž primárně o pravomoci Unie, jak je zcela explicitně zmíněno v prohlášení mezivládní konference týkající se vymezení pravomocí: "svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii pravomoc sdílenou s členskými státy, vykonávají členské státy svoji pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala nebo se rozhodla ji přestat vykonávat."

Jinými slovy: "Vy a já sdílíme talíř koláčů. Vy však můžete jíst jen ty koláče, které jsem já ještě nesnědl nebo které jsem přestal jíst." Komu pak ale patří takový talíř koláčů? U sdílených pravomocí tedy přijímá legislativní akty Unie a pak v těchto oblastech již nesmějí vykonávat své pravomoci členské státy. (Výjimkou je situace, kdy na vyzvání Rady sama Komise navrhne zrušení legislativního aktu.)

Jde o naprosto zásadní změnu v chápání pravomocí Unie a členských států. Dnes platí podle článku 5 SES to, že Společenství jedná v mezích pravomocí svěřených mu Smlouvou a cílů v nich stanovených. V oblastech, které nespadají do jeho výlučné pravomoci, vyvíjí Společenství činnost pouze tehdy a do té míry, pokud sledovaných cílů nemůže být dosaženo uspokojivě na úrovni členských států.

V oblasti nově vznikajících sdílených pravomocí budou moci členské státy konat jen v tom rozsahu, v jakém Unie nekonala. Dnes ale platí pravidlo, pole nějž by to mělo být naopak a Unie by měla konat jen tehdy, když cílů nemůže být dosaženo na úrovni členských států.

Kdo se ale ptal na souhlas občanů členských států ještě předtím, než bylo toto ustanovení do Lisabonské smlouvy opsáno z odmítnuté evropské ústavy? Je zřejmé, že při důsledné aplikaci takovýchto novinek, které přinášela ústavní i Lisabonská smlouva, nebude již dlouhou dobu nutno žádnou zásadní změnu smluv přijímat: orgány EU si se vším potřebným vystačí samy a nikdo jim v tom nebude moci zabránit.

Jen stěží je tak možno najít důvod, proč tuto smlouvu tolerovat či nad ní jen rezignovaně mávnout rukou a nechat ji odsouhlasit i druhou komorou našeho Parlamentu.

CEP Newsletter, mimořádné vydání, květen 2009

Autor je poradcem prezidenta republiky



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.