Před několika lety vyšla kniha Christophera Clarka „Náměsíčníci“. Kniha představuje nový pohled na evropské události roku 1914. Velmi detailně a z nového pohledu popisuje příčiny vzniku první světové války. Důsledky této tzv. „velké války“ jsou zřejmé, jsou viditelné do dnešních dnů. Mimochodem, většina uznávaných historiků „druhé“ světové války dnes v této souvislosti hovoří o třicetileté válce dvacátého století.
Autor této knihy velmi pilně zkoumal dosud neznámé prameny a dochází k zajímavým poznatkům, které se vymykají tradičním výkladům školních učebnic. K potěšení zvláště pro Německo - autor relativizuje zažitý náhled na mocnosti Osy, jakožto agresorů. Zajímavým závěrem Clarkovy knihy však je, že Evropu řídila řada neuvěřitelně neschopných politických představitelů.
Náš kontinent jistě zažívá 70 let éru nevídané stability a prosperity. Bude tato situace trvat na věky? Nerad bych se pouštěl do polemiky o vlivu „pandemie“ viru covid-19, přestože následky mohou být velmi dramatické. Již nyní je patrné, že rozhodně nepovedou k větší občanské svobodě. Analogicky k tehdejším dnům roku 1914 už nyní je možné pozorovat chování „velkých“ zemí, a to především Německa, při přijímání nového „evropského“ rozpočtu, respektive ohromného dluhu... Nátlak na Maďarsko a Polsko, který se rýsuje, je naprosto nepřijatelný!
Pochopitelně, rozložení sil je nyní zcela odlišné než v roce 1914. Nicméně není přehnané tvrdit,
že i charakter dnešní EU je nadále určován především klíčovými mocnostmi Francie-Německo. Tento fakt se někdy projevuje pouze skrytě, jindy zcela evidentně. Připomeňme si, že jedním z hlavních politických důvodů vzniku EU bylo právě smíření těchto dvou zemí po druhé světové válce. Tato hegemonie začíná být stále více evidentní zvláště po „podivném“ brexitu. Pokud odhlédneme od EU, jakožto úspěšného ekonomického kartelu, jaká politika, či snad jaké duchovno, jaký program se v ní vlastně skrývá? Jaké postoje vůbec zastávají vůdci tradičních zemí, potažmo „bruselské“ elity?
Nemohu hovořit o Francii, evidentně již nyní na pokraji občanských rebelií a nestability všeho druhu. Dovolil bych si pouze jednu poznámku: nevím, zda je všem čtenářům známo, že takřka bez výjimky jsou všechny špičkové politické pozice ve Francii obsazeny absolventy jedné vysoké školy (ENA ve Štrasburku). Po tzv. protestu„žlutých vest“ slíbil prezident Macron tuto univerzitu poněkud přibrzdit.
Trvalo mi dlouhých 25 let života v Německu, než jsem pochopil, že v této zemi se na všechny situace - veřejné, ale i běžné životní - nahlíží jakýmsi moralizujícím způsobem. Není to jen klasický
a všudypřítomný „progresivismus“. Ne, jedná se skutečně o výchovu obyvatel k progresivismu! Začíná to školním systémem, který od první třídy jednoznačně určuje, co je špatné a co je dobré.
O tom, co je špatné, se však nadále nemluví, nikdy a za žádných okolností. Německý historik Karlheinz Weißmann to nazývá výchovnou diktaturou (Erziehungsdiktatur). Jak je možné, že tento proud zvítězil, že zatlačil do pozadí všechno ostatní, i zdravý rozum?
Vysvětlením se zdá být tzv. revoluce osmašedesátníků. Prosím, je třeba si uvědomit, že tito lidé, ať už důvody k tehdejšímu „protestu“ byly jakékoliv, nyní zastávají všechny klíčové pozice.
Rozuměj - nejen v politickém dění, nýbrž také ve školách, na univerzitách, v médiích a vůbec všech sdělovacích prostředcích. To oni se stali vedoucími pracovníky všech důležitých institucí. Ano, tato „revoluce“ se povedla dokonale, proběhla takřka nepozorovaně, snad až „sametově“.
A rád bych odskočil z Německa do světa, protože tento trend – zdůrazňování jakési vlastní „viny“ (koloniální vína apod.), v podstatě viny vlastní existence - je takřka univerzální. Vyskytuje se v rozdílných podobách ve všech západních společnostech. Bohužel a bez nadsázky prohlašují, že tito lidé rozehráli partii, která je předem prohrána. Jejich způsob uvažování nedává a nikdy ani nemůže dát odpovědi na důležité otázky dneška (nechávám je raději nevyřčené). Oni si totiž už dávno vymazali některá slova ze svých slovníků. V podstatě je možno prohlásit, že působení takových samozvaných lídrů v Evropě případná řešení předem vylučuje - znovu se totiž skutečně jedná o náměsíčníky!
Obávám se, že na rozdíl od tehdejších vůdců, především různých pater šlechty (kteří se snad opravdu snažili světovému konfliktu předejít), máme dnes vedení, které je už nyní mimořádně nedůvěryhodné. Snad žádný člověk nemůže očekávat, že takové „osobnosti“ mohou odolat nátlaku všech možných, především finančních lobby, mezinárodních korporací, dobročinných „neziskových“ organizací nebo farmaceutických společností. Jediným cílem těchto samozvaných elit je zůstat u moci.
V Německu nabrala zmíněná výchova takových rozměrů, že už se nejedná pouze o problém tzv. „elit“. Nyní je to už problém většinového obyvatelstva, které (pochopitelně vyrostlé v blahobytu) odmítá zabývat se jakýmkoliv doopravdy kontroverzním tématem. Jsou to témata, která jsou jaksi neslušná, o těch se nesluší diskutovat (a to ani pod vlivem alkoholu v hospodě)! Nabízí se důležitá otázka, co se děje s těmi, kteří přesto nynějšími vládami zadané názory nepapouškují nebo s nimi snad dokonce polemizují. Ne, nejsou ještě ve vězeních, ale rovněž nejsou na scéně. Tito lidé jsou v ústraní, jsou v již nyní v podstatě v roli disidentů. Tito lidé jsou vystaveni neuvěřitelným tlakům. Jak může ostatně někdo žít s označením antidemokrata, xenofoba? Jaká krutá ironie!
A kdo jsou vlastně ti lídři evropských zemí? Jaké jsou představy lidí, kteří - a to v naprosté většině - nikdy nepracovali v žádném zaměstnání, o světě? Dovolte mi na tomto místě malou odbočku k dalšímu všudypřítomnému fenoménu, který bych nazval: absolventi práv na klíčových pozicích. Tady v Německu existuje bonmot: „Co znamená studovat právnickou fakultu - osvojit si aroganci rozhodovat o věcech, o kterých nemáte ani ponětí.“ O nepostradatelnosti osob s právním vzděláním jakožto vedoucích pracovníků v privátním sektoru bych nerad diskutoval, i když i tento fenomén se dá považovat za značnou dekadenci. Jak prospěšné však může být působení takových osob ve veřejných institucích, potažmo (a to v bujných počtech) v politickém dění?
Opravdu si občané mají myslet, že je možné nahlížet na komplexní otázky pouze optikou právních sporů? Opravdu si má (s)prosté obyvatelstvo myslet, že zrovna právnické fakulty (české absolventy právnické fakulty v tomto směru raději ani nekomentuji...) produkují tak kvalitní absolventy, že tito jsou předurčení k vedoucím rolím a je nezbytně nutné jim naslouchat? Zde bych viděl další paralelu ke zdegenerované šlechtě počátku 20. století - první světová válka nakonec přispěla k zániku její moci.
Rád bych poznamenal, že náš nynější premiér a „úspěšný podnikatel“ Andrej Babiš se svojí bizarní „československou“ češtinou je nakonec ještě docela přijatelnou postavou. Snad ovládá francouzštinu, jako syn komunisty se prý naučil tomuto jazyku ve Švýcarsku, za starých časů. Koho nyní opravdu zajímá, zda byl „agentem Burešem“? Tlustá čára a takzvaný samet, tedy generální pardon před 30 lety znamenal přece odpuštění všeho všem. Já sám jsem si to představoval poněkud jinak, konec zločinného režimu se přešel, jako by se bývalo nestalo vůbec nic. Proto jsou v české politice takové postavy, jaké tam jsou.
Přesto je možné doufat, že zdravý rozum, úplně normální zdravý lidský rozum a určitá osobní odvaha a nepoplatnost i u takového „představitele“ státu umožní neúčastnit se různých společenských experimentů, které v budoucnosti zákonitě povedou ke zcela nezvladatelným situacím. Bylo by skvělé, kdyby náš pan premiér rovněž vyjádřil rozhodné ne! Například k bruselským machinacím s penězi a půjčkami. Kdyby podpořil veto politiků z Varšavy a Budapešti, kteří jsou mnohem odvážnější.
Sleduje diskusní příspěvky pod různými absurdními zprávami dnešních dnů, uchovávám si naději, že velké množství Středoevropanů se na svět dívá střízlivě. Dívá se na svět a mlčí... Ale je třeba si uvědomit, že doba, kdy bylo možné mlčet, definitivně skončila. Stále si uchovávám naději, že tzv. „politicky korektní postoje“ nemůže žádná ze zemí pověstného „východního bloku“ nikdy přijmout. Nadále věřím, že občané (nikoliv politici) postkomunistických zemí musí na některé „projekty“ nahlížet jako na neuvěřitelné vzdušné zámky. Nedělejme si vsak iluze: bude vyžadována maximální osobní obětavost, aby do politiky vstoupili „normální lide“. Pro lidi, kteří se snad rozhodnou opustit „normální zaměstnání“, to bude znamenat neobyčejně drsné střetnutí se stávajícími (většinou neuvěřitelně narcistickými) postavami: na české scéně s postkomunistickou úderkou, na evropské scéně s politickými náměsíčníky všeho druhu.
