To mě napadlo při čtení o slovenské vládní krizi. Pod Tatrami padla vláda a to je větší bouřka než holandský a finský kompromis s euroskeptiky, které na rozdíl od té slovenské tamní vlády umí vtělit do politického procesu. Slovenská koaliční trojka, nepochybně zbabělá a zastrašená Bruselem, stačí si přečíst rozhovor s financministrem Miklošem v českých Lidovkách (chybu s přijetím eura ani dnes nepřizná a Slováky straší nedozírnými důsledky), tohle neuměla a možná ani nechtěla, přestože možností měla několik, a raději natruc postavila všechno na hranu hlasování o důvěře – a padla. Dobře jí tak, když je hloupá!

A přesto škoda, vždyť si tvrdším postojem měla a mohla vyjednat výjimku.

A co na to slovenský volič? Ten, na rozdíl od českého, který je chytrý jen proto, že nemá euro, musí být pořádně zmaten. Už tím, že slovenská média a zbabělí politici dělají z podtatranského hrdiny Richarda Sulíka politického autistu a fackovacího panáka, ale jistě i proto, že v ekonomii neznalé populaci musí do jisté míry záviset občan na víře a bohužel důvěřovat své "elitě". A jak si má vysvětlit, že všechny státy eurozóny rozšíření eurovalu bez problému schválily, stejně jako jej podle podivného ústavního pořádku na druhý den v potupném reparátu padlé vlády odhlasovala velká většina slovenského parlamentu? Je snad předseda strany Spravedlnosti a svobody jediný pan neomylný? Není náhodou zaťatý primitivní fundamentalista, jak píšou někteří čeští komentátoři? Jenomže tady už nešlo jenom o pravdu ekonomickou, ale o problém morální a vpodstatě dokonce absolutní, který jeho postoj ospravedlňuje. Odkdy, prosím, mají chudé státy v tzv. solidární unii dotovat bohaté? A navíc řecké podvodníky. Tahle první vzpoura svědomí je nejen slovenský problém, ale i celé Unie, a proto jsou slovenské otřesy možná předzvěstí velkého celoevropského zemětřesení. Tuhle krizi totiž nakonec zaplatí každý z nás.

Vysvětlení, proč může mít jeden pravdu proti všem, je poměrně prosté, přestože tomu tolik lidí v sekularizované Evropě nerozumí. Je totiž třeba pochopit, co je to víra, ale ne ta transcendentální, ta světská. Od Západního schizmatu (1378 - 1417), velké krizi papežství, v které sehráli i Češi svou roli (Kostnice 1415), se postupně hroutil středověký dualismus moci světské a moci duchovní, který udržoval moc světskou v podřízeném postavení pragmatismu – nedovoloval jí, aby se příliš pletla do nebezpečných věcí duchovních, od toho tu byla církev. Pád papežské "neomylnosti" dvou papežů a vzniklé vakuum přispělo k růstu světských ideologií založených na víře – humanismu, racionalismu, osvícenství, nacionalismu, socialismu, nacionálnímu i internacionálnímu socialismu, až po tu dnešní víru v europeismus – jeden evropský národ pod vládou nadnárodní vlády národních politiků a permanentní byrokracie. Proto má evropská unie založená na modelu katolické církve své koncily, svůj sbor kardinálů vyslanců, své konkláve, synody, své dogmatické komise, kanonické právní soudy, své svátky i svého trojjediného boha – unie, integrace, euro. Laikům ponechává jakousi farní lokální autonomii, ale do svého mocenského centra přihrne jenom věřící. A tak musí kariérní politici dělat kariéru mezi dvěma póly. A proto se Radičová, Mikloš i Dzurinda navzdory všem svým původním předsevzetím a představám vrací z Bruselu převychováni a svým spoluobčanům vyhrožují blíže nespecifikovanou tragédií. Takový je pozitivistický fundament téhle víry – jakmile je dohoda ústředního výboru Merkózy na světě, platí pro všechny parlamenty.

Jenomže za ideologickou dohodou vidíme názorně chování popíračů nepříjemné reality. Nejdříve mýty o Řecku a evropské solidaritě, která nepřipustí bankrot ani v eurozóně. Politici se museli vymlouvat, aby zakryli krizi hypoteční, protože banky kupovaly masivně státní (neriskantní) dluhopisy. Nepomohly ani další nákupy ECB a půjčky na zástavu za ještě drahé dluhopisy, ani menší odpisy bankovních ztrát za Řecký dluh. Teď aby voličům vysvětlovali, proč mají znovu platit podruhé za banky a proč je nezachránili rovnou i s úpisy. Velký problém teď čeká hospodářsky slabší Francii, které hrozí navýšení a tím i zdražení státního dluhu, neboť má jižních obligací relativně nejvíc. Jediná šance tisknout inflanční peníze, dá-li se na něčem tak strašlivém vůbec dohodnout. Oddálení bankrotu Řecka (dotace do pomalu klesajícího nafouklého státního provozu) bude teď stát zhruba desetkrát tolik, než kdyby ideologie nebylo, zločinná vláda vyhoštěna byla z eura a dluhy solidárně odepsány. Pozdě bycha honit. Ale ani bankrot v eurozóně ani přiměřenější státní výdaje a vyrovnaný rozpočet vnitřně slabým ekonomikám se silným eurem nakonec nepomůže. Společná měna bude mít vždycky špatnou jednotnou úrokovou míru a ta povede k špatným investicím a další krizi. Neznám ekonoma, jenž by tuhle pravdu nepřiznal, je-li však věřící, bude tvrdit, že to severní Evropa utáhne. A tak proti víře v samospasitelné euro stojí neúprosná logika a fakta ekonomie (i Sulíkova fundamentální nepolitická pravda), a přestože neznáme poločas rozpadu, ani nevíme, jak to bude probíhat, nakonec budovatele jednotné eurozóny porazí.

A tak se nedivme, že ti, kteří to pochopili, mají nekompromisní problém svědomí.

Týždeň, 24.10. 2011