A když jsem se předcházejícím článkem otřel o Švýcarsko s jeho přímou demokracií, podívejme se teď, jak se s ní vyjímá ve svém bezpostředním okolí. V přímém hlasování projevená vůle lidu se může rozběhnout někam poněkud jinam, než kam ukazují politické, intelektuální i jiné autority, pročež je u nich v nelásce; pohlížejíť volení zástupcové, komentátoři prestižních listů a jiní dobrý tón udávající velikáni ducha na Švýcary asi tak, jako pohlížívali jezuitští misionáři na nahaté divochy, jimž dosud nebyla zvěstována pravda Páně, takže jim musela být natlučena do palic. Jakž se ukázalo zrovna nedávno na příkladu referenda o vypovězení zločinných cizinců, v němž hloupí Švýcaři hlasovali tak, evropské elity se rozkřičely onak. I nebylo by možná marné se pro doplnění podívat, jak se Švýcarsko jeví jeho bezprostředním sousedům, občanům příhraničních regionů Rakouska, Francie, Itálie a Německa, kteří koukajíce se na ně přes plot s ním mají dostatek osobních zkušeností. Nemohou sice dát průchod svému názoru jinak než prostřednictvím svých volených zástupců, ale zpovídat se z něj v různých anketách zatím ještě mohou; i bude poučné zaostřit zrak například na tu, již uspořádal curyšský týdeník Weltwoche. Týkala se obyvatel německé spolkové země Baden-Württemberg, rakouského Voralrbergu, francouzských departementů Savoie a Haute Savoie, jakož i italských provincií Como a Varese. Její otázky zněly takto:

- Byl byste pro připojení Vašeho regionu k Švýcarsku?
- Je Švýcarsko podle Vašeho názoru hospodářsky atraktivnější než stát, v němž žijete?
- Byl byste pro zavedení přímé demokracie švýcarského typu?
- Byl byste pro vystoupení Vaší země z Evropské unie?
- Uvítal byste návrat k staré měně?

Nyní odpovědi. Své německé vlasti by se zrádně odřeklo a s prapory vlajícími a trub hlaholem by k Švýcarskému Spříseženectví (tak zní oficiální titul té podivínské země) přeběhlo 52% občanů Badenska-Württemberska, mimochodem vedle Bavorska ekonomicky nejzdatnější z německých spolkových zemí. Stejným podílem by běželo vyměnit své italské pasy za švýcarské občanstvo provincií Como a Varese. Rakouské Voralrbersko a oba francouzské départementy naopak zůstaly se svým votem těsně pod padesítiprocentní hranicí, což aspoň svědčí o tom, že francouzské a rakouské vlastenectví je horoucnější než německé a italské, ale ne o moc. Maličko to zaráží u Voralrberčáků, jež se zbytkem Rakouska spojuje jediný, nadto mastně zpoplatněný tunel, kdežto do Švýcar mají cesty široce otevřené; mimoto náleží jazykově a historicky ke kmeni Alemanů stejně jako Helvéti, kdežto ostatní Rakušané se podobně jako Bavoři řadí ke kmeni Bajuvarů (zajímavo pro nás: baju vara = mužové bójští, což není tak daleko názvu Bohemia = boio hemum – země Bójů). Nevylučoval bych, že Voralrberčané zaváhali před výměnou rakouské orlice za helvétský kříž v povědomí někdejší příslušnosti k habsburské monarchii, která nakonec nebyla vůbec tak špatná, jak se dělalo.

Druhou otázku zodpověděli kladně šmahem všichni: švýcarský hospodářský systém se jeví atraktivnějím než jejich vlastní z 68 procent Voralrberčanům, z téhož procenta francouzským Savojanům, ze 70 % Badensko-Württemberčanům a z celých 78% příhraničním Taliánům. Čemuž se ani tak kór nedivím. Švýcarská nekomplikovanost, nebyrokratičnost – privilegiem přímé demokracie obdařený občan si dovede uhlídat, aby se jeho ouřednictvo nezačalo pokládat za svůj vlastní účel – nízké zdanění a téměř nulová korupce, toť vzor, o němž se může jen snít poddanému Berlína, Paříže, Vídně i Říma, o jiných metropolích raději nemluvit.

Pakli by obyvatelé všech čtyř regionů přijali švýcarský hospodářský systém s otevřenou náručí, pro přímou demokracii by ji otevřeli ještě radostněji: vyslovilo se pro ni 76% dotázaných osob rakouských, 79% německých, 72% francouzských a rekordních 82% italských. Což příliš nekoresponduje s nakvašenými výroky politických i intelektuálních veličin, kdykoliv dojde ze Švýcar zpráva zase o nějakém referendu, jež nedopadlo po jejich osvícené vůli; kdyby bylo po jejich, dali by švýcarský volební systém zrušit a nahradit zastupitelským, k jasným zítřkům lépe směřovatelným, kteréžto doporučení opravdu občas vyvře z jejich povznesené mysli. I víme aspoň, že je určitý rozdíl mezi občanskou vůlí skutečnou a po zastupitelsku profiltrovanou.

V bodě čtvrtém a pátém bude možná votum švýcarských sousedů pro leckoho překvapením: na Evropskou unii se rádo brble a na bruselské byrokracii chlup dobrý nenechá, ale vyvléknout se z ní, kdyby nadešla taková možnost… nu, posuďme sami. Pro vystoupení z EU se vyslovilo 38% občanů voralrberských, 32% badensko-württemberských, 31% Savojanů horních i dolních, a jen 19% Taliánů comských a vareských, čemuž se – opakuji – ani moc nedivím. Ona ta bruselská byrokracie, pravda, páše lecjaké koniny a zmateniny, jest však otázkou, je-li v tom ohledu lepší byrokracie vídeňská, pařížská či berlínská, neřku-li římská. Pohříchu nesousedí království české se Švýcarskem, takže nemůžeme do toho souboru zahrnout i byrokracii pražskou; nicméně lze doporučit k uvážení každému, kdo se jme spisovat opovržlivé traktáty na adresu bruselské byrokracie, kolik bychom na tom vydělali, kdybychom odebrali kompetence jí a svěřili je… no, například panu Bémovi, není-liž pravda. Nebo tak někomu.

Na závěr, své euro za šilinky, marky, franky a liry by zpátky vyměnilo 34% účastníků ankety rakouských, 45% německých, 35% francouzských a 28% italských; nutnost přijmout švýcarský frank naopak o něco zbrzdila touhu po připojení k oné přeblažené zemi. Což bych opět doporučoval k uvážení všem, kdož v českém tisku s náramným potěšením lámou hůl nad eurem: míra brblání zdaleka neodpovídá vůli změnit obrblávaný stav.

Čímž jsme si odbyli procenta a již sedám nad mapu, abych zjistil, kam až by se rozepnulo Švýcarské Spříseženectví, kdyby o tom mohl rozhodnout comsko-vareský a jiný takový lid. Počítám… zaujímalo by 92.198 km čtvrečních neboli víc než dvojnásobek své dnešní rozlohy, ba ještě o osminu víc nez veškerá říše česká. Pane jo! V ohledu obyvatelstva jsme ve srovnání s Velkým Švýcarskem vůbec v háji: našich deset a půl milionku proti hrdým jedenadvaceti velkošvýcarským. Hotová velmoc, tohleto Velké Švýcarsko; a hospodářská zcela určitě. Druhá věc je, jestli by Švýcaři o tu čest stáli a jestli by připojenci po nějakém týdnu nemleli pantem hůř než proti bruselské byrokracii. Ona taková přímá demokracie, víme, je sice hezká věc, ale je to také pěkný kus zodpovědnosti za sebe sama: svobodně sis odhlasoval blbinu, občánku, teď se v ní svobodně vykoupej a příště hlasuj rozvážněji. Švýcaři s jejich mnohasetletou zkušeností jsou opatrnější, než by se na pohled zdálo, a nedají svůj hlas hned tak všemu; sousední, zabzděnému zastupitelskému pelíšku uvyklí národové by se možná nestačili divit, jak ostré umí být povětří svobody. Ne, neočekávám, že bychom si brzy začali zakreslovat do map hranice Velkého Švýcarska. Přiučit se je však možno, ba záhodno.

Hannover, 2. prosince 2010