Je ta láhev poloprázdná, nebo poloplná? Starý příměr touto otázkou o něčem vypovídá, že je to prašť jako uhoď, že optimista je jen špatně informovaný pesimista. V praxi ovšem bývá mezi pocitem poloprázdnoty a poloplnosti dost velký rozdíl. Nemusí být podepřen precizním číselným rozborem, ale prostě atmosférou ve společnosti, očekáváními, „čuchem“.

Znají to světoví investoři i burzovní spekulanti, kteří se rozhodují podle svých zkušeností a citu neméně než podle čísel z počítače. Znají to i editoři magazínu Forbes, kteří již podruhé za sebou zvolili „nejmocnější ženou světa“ Angelu Merkelovou.

Její kancléřský mandát se blíží k polovině, je tedy správný čas k bilanci, podobné, jakou dělají Američané v poločasech svých prezidentů. A tady se nabízí logická otázka: co Merkelová učinila tak převratného, čím změnila svou zemi či celou Evropu, že si vysloužila - již podruhé za sebou - takový titul? Odpověď Forbesu může vyznívat až překvapivě prostě.

Působivé vedení na dvou globálních summitech, nezaměstnanost v Německu na pětiletém minimu a zdravý hospodářský růst. To vše se navzdory rostoucím daním postaralo o 75procentní popularitu Merkelové, čteme na www.forbes.com. Že by splnění tak nerevolučních kritérií stačilo k titulu nejmocnější ženy? Je to jen část pravdy.

Forbes sestavuje svůj žebříček na základě zviditelnění političek (měřeno počtem citací) a jejich ekonomického vlivu, a to podle svých vlastních pravidel. Rozhlédněme se ale šířeji, porovnejme celkové klima a nálady v Evropě roku 2005, kdy se kancléřka ujala vlády v Berlíně, a roku 2007, kdy je hodnocena. Během těch dvou let nezaregistrujeme nějaké revoluční rozhodnutí, ani v Berlíně, ani v Bruselu, ale nemůžeme si nevšimnout změněné atmosféry. Z poněkud tragického pocitu poloprázdné láhve, rozuměj ubývající, se Evropa odrazila přinejmenším k pocitu láhve poloplné. A i když na tom Merkelová nemá bezprostřední osobní zásluhu, budoucí historici zřejmě dají tu změnu do souvislosti s její vládou. Nebo snad dokonce érou? Na takový výraz je ještě opravdu brzy. EU nespadla z kola. Přenesme se na chvíli do léta 2005. V Evropě vládne chmurná atmosféra. Francouzi a Nizozemci právě v referendech odmítli d’Estaingův návrh evropské ústavy a federalisté - za tiché i hlasité radosti euroskeptiků - hovoří o krachu evropské myšlenky. Jako by se tu zhmotnila stará představa EU coby jízdy na bicyklu: musíme stále šlapat, rozuměj stále novými kroky utužovat integraci, jinak z toho evropského kola všichni spadneme, neboť cyklista na místě stát neumí.

Merkelová jako kancléřka tenhle konstrukt vyvrací. Svým založením není ideoložka, nýbrž racionální přírodovědkyně. Že neprošla jedna verze ústavní smlouvy? Domluvíme nějakou stručnější. Jinak bychom dopadli jako člověk, který vyráží z Bruselu na cestu kolem světa a vše odpíská, když už někde na Balkáně prošvihne spoj. Takhle nějak vypadá její uvažování.

Že podle federalistů je výsledné provizorium málo? Že podle skeptiků zase prošlo vlastně to, co už Evropané jednou odmítli? Tak už to u kompromisů bývá, ale v roce 2007 vidíme, že EU z kola nespadla.

To vše vyžaduje nasazení, leč nikoliv ideologické. Svůj styl - za který ji právě ocenil magazín Forbes - ukázala Merkelová v plném světle na loňském summitu EU v Bruselu. Unijní rozpočet na sedm let? Atmosféra by se dala krájet, jde totiž o pevné zemědělské dotace až do roku 2013, jenže v situaci, kdy se politici běžně schovávají za týmy poradců, stohy spisů a složitě dostupné počítačové analýzy, vezme Merkelová do ruky kalkulačku a - jak je profesně zvyklá - své argumenty doloží.

Máme-li v Praze uvažovat o něčem, co je z úspěchu Merkelové přenosné, je to právě ono neideologické, profesně zdatné vedení, leadership. Na velkou koalici v německém stylu můžeme zapomenout. Vždyť tamní konzervativci a socialisté šli do voleb s reformními programy a do společné vlády pak jen ladili jednotlivé body. Pokud si i za to vysloužili v médiích přízvisko kočkopes, jak bychom potom my říkali společné vládě reformní ODS a ČSSD hájící navyklé standardy a jistoty?

Jenže i ona ODS má své mouchy, jak jsme viděli při Tlustého extempore s reformou. Že by se v ní nenašel jediný poslanec, který by jako Merkelová s kalkulačkou v ruce řekl „Dámy a pánové, je to prostě takhle“? Navíc i onen berlínský kočkopes dokázal poprvé od německého sjednocení dostat veřejné rozpočty do přebytku.

Bush už není démon Poloplnou láhev nevidí jen sama Evropa. Posun ke vztazích k Americe působí až neuvěřitelně při ohlédnutí k roku 2005. Tehdy evropští lídři - zejména Gerhard Schröder a Jacques Chirac - soutěžili, kdo urazí George Bushe více. Hitlerovské přirovnání Schröderovy ministryně Däubler-Gmelinové posunulo hladinu vztahů už dříve ke dnu.

Střih do roku 2007. Lídři Německa a Francie Merkelová se Sarkozym soutěží, kdo vyjde s USA lépe. Kdy naposledy jel americký prezident do volebního okresu německého kancléře? Kdy naposledy trávil francouzský prezident dovolenou ve státě Maine?

Merkelová trochu připomíná německé fotbalisty na loňském šampionátu. Soutěž nepřeválcovali, ale jejich hru historie zaznamená.

LN, 4.9.2007