EVROPA: Na křižovatce
Polsko-německé střetnutí z posledního setkání hlav evropských států naznačilo, že otázka, která je před EU položena, nebude zodpovězena bez bolestivých následků.
Proč? Dohadování o nové podobě ústavní smlouvy (je de facto jedno, jaký bude její konečný název) nutí nejen členské státy Unie, ale také nás, jejich občany, vyjádřit svůj názor na budoucí směřování tohoto spolku.
Nová smlouva (v souladu se svou původní verzí) sice stále ponechává rozhodující pravomoci v rukou národních států, přesto je možné z ní vycítit velké naděje (a také obavy) v přenechání moci států Unii v oblasti, která zůstávala dosud pevně pod střechou jejich svrchovanosti. Na mysli mám zahraniční a bezpečnostní politiku. V té si až dosud byly všechny země svými pány. Platilo to pochopitelně i na evropské půdě. Otázka zní, zda po posledním summitu dojde ke změně. Odpověď je záporná. Přímou unifikaci zahraničních politik smlouva nehlásá. Přináší jen vůli, přání dospět v této sféře ke společným závěrům alespoň v nejzásadnějších otázkách.
Jsou jen dvě možnosti dalšího vývoje. Buď se členské státy nároku na samostatně vedenou zahraniční politiku vzdají a přispějí tak k federalizaci Evropy, nebo se naopak zatvrdí v protežování současného stavu, kdy si každý členský stát sám vymezuje své vnější vztahy. Zastánci obou možností mají na své straně řadu argumentů.
Odpůrci jednotné evropské zahraničněpolitické strategie namítají, že stát bez vlastní zahraniční politiky přestává být státem. Stát bez práva nezávisle řešit své vnější záležitosti je připraven o polovinu suverenity.
Obhájci společné evropské diplomacie se naopak vyhrnou s přesvědčením, že každý stát EU je sám o sobě příliš slabý a nedokáže na světové scéně nic převratného prosadit. Silná Evropa přeci prosadí o dost víc než slabý národní stát.
Ačkoli se snažím sebevíc o nestrannost, musím dát za pravdu stoupencům evropské jednoty v zahraniční politice. Země jako Česká republika si sice mohou určit své stanovisko k izraelsko-palestinskému konfliktu, válce v Iráku, porušování lidských práv na Kubě nebo humanitární krizi v Dárfúru. Vždy však zůstane u slov. A tak je tomu u každé země dnešní Unie. I u tak relativně významných, za jaké považujeme Německo, Francii nebo Spojené království. Zní to jako z nějaké pověsti z počátků naší historie. Sám nikdo nic nedokáže, ale pokud se spojí s ostatními, může spíš věřit v úspěch.
Zas až tak to jednoduché není. Nová evropská smlouva nic faktického eurofederalistům nenabízí. Hraje se v mantinelech formalit. Z této jimi ohraničené plochy pochází i staronová funkce vysokého představitele EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Ten měl zpočátku získat oficiální označení ministra zahraničí EU. Přestože k tomu nedošlo (hlavně na britský nátlak), klidně se dá za evropského ministra zahraničí považovat. Bohužel, jeho mandát bude podložen spíše zbožným přáním silného evropského hlasu globální politiky než reálnými pravomocemi umožňujícími ho dosáhnout. Nakonec ale díky za něj. Lepší je přeci o velmoci 21. století jménem Evropa snít, než se této lákavé představy zbaběle vzdát.
Kritici evropského sjednocení přesahujícího hranice ekonomiky říkají pravdu, když tvrdí, že status quo, na který jsme byli v pojetí naší státnosti zvyklí, utrpí vážné trhliny, vzdáme-li se tak důležité části státní suverenity, jakou představuje zahraniční politika. Rád bych podotkl, že zahraniční politika jde ruku v ruce s politikou bezpečnostní a tu si žádný stát dnešní Evropy s ohledem na nebezpečí, kterým jsme vystaveni, jenom pro sebe přivlastnit nemůže. Na to ostatně nový návrh evropské smlouvy nezapomíná. Evropský ministr zahraničí (není rozhodující úřední znění jeho funkce) povede evropské státy k jednotě mimo jiné i v bezpečnostních záležitostech. Jak ukazuje nejen stále neporažený islámský terorismus, ale též od Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě odstoupivší Rusko, bude v nadcházejících letech právě bezpečnost hnacím motorem evropského sjednocování...
Autor je student, spolupracovník Institutu K.H.Borovského www.ikhb.cz
