Krize přinášejí nové šance. Platí to i v případě jařma „uhlíkové neutrality“, které chce nasadit Evropská komise v čele s Ursulou von der Leyenovou celé Evropské unii.

Předsedkyně Evropské komise slíbila předložit zjara materiál, jehož schválením by došlo k uzákonění povinnosti členských zemí být do roku 2050 „uhlíkově neutrální“, což je onen Zelený úděl, či Zelená dohoda, jak to také nazývá. Jenže to bylo v blahých dobách před virem. Pozice Komise i Unie se zdála neotřesitelnou. Teď je vše jinak. Což právě skýtá šanci vykázat ultraortodoxní ekologismus někam na smetiště dějin Evropy. Aby to ovšem mohlo reálně nastat, musí být splněny tři podmínky.

Za prvé. Veřejnost nesmí zapomenout na to, jak strašlivě bezohledné všechny ty aktivistické skupiny jsou. Kvůli klimatu lezou na rypadla, sypou uhlí po zemi v bankách, ničí trávníky univerzit, blokují provoz metra a lepí se k silnicím, ale když dojde třeba na nudnou pomoc seniorům, ani to s nimi nehne. Lidé si musí pamatovat, kolik aktivistů po propuknutí pandemie ječelo, že i nadále nás musí zajímat jen CO2 a ne kolik lidí má zajištěnou lékařskou péči. Díky tomu už budou napříště vnímat tyhle aktivisty jen ortodoxní vyznavače ekologistické víry, kteří pro ni nevidí nalevo napravo. Díky tomu se snad dokážou na jejich kázání dívat i kritickým okem.

Za druhé. Vlády členských států Evropské unie se nesmějí nechat zatlačit bruselskými úředníky z Komise a zelenými fanatiky z Evropského parlamentu do kouta. Protože ta snaha samozřejmě přijde. Vlády členských zemí si musí podržet alespoň část suverenity v rozhodování. V rámci ní se také nesmějí zdráhat poslat celý bruselský aparát na vedlejší kolej. Evropané nyní vědí, že jejich vlády se dokážou problémům postavit a zdolat je. Není proto žádný důvod, aby se dožadovali „více Bruselu“ a více regulací. Vždyť Evropská komise nakonec nedokázala ani sama ohlásit uzavření hranic. To za ni udělal prezident Francie Emanuel Macron.

Za třetí. V tuto chvíli si nikdo netroufá odhadovat, jaké budou celkové škody, ani jaké budou náklady na oživení. Vzhledem k tomu, co všechno stojí, nevyrábí se a neprodává, nevaří a neobsluhuje, to nebude vůbec málo (jedna předpověď zde). A to ještě nezačali počítat své ztráty za plonkové léto hoteliéři a restauratéři od Rumunska po Portugalsko, ani cestovní kanceláře. (Jen v zdejší turismus zaměstnává asi 180 tisíc lidí, což je víc, než zaměstnává sektor automotive. Ztráty tuzemského turismu podle současných prvních odhadů budou mezi 60 – 200 miliardami korun.)

Nikdo si také zatím netroufá říct, jak dlouho bude trvat, než se podaří ekonomiku znovu nastartovat. Nikdo také zatím nedá ruku do ohně za to, kdy pandemie skončí. Nikdo ani netuší, kolik lidí po ní bude bez práce.

To není situace, kdy je možné utrácet ročně (!) stovky miliard eur za chiméry. A „uhlíková neutralita“ k nim patří. O to spíš, že má nejen obrovské finanční nároky, ale také v důsledku zlikviduje konkurenceschopnost firem a velmi pravděpodobně rozloží hospodářství a postaví na hlavu náš způsob života. Aby toho nebylo málo, je celá sázka na obnovitelné zdroje (a byznys s nimi spojený) sázkou na nespolehlivé, nepředvídatelné a neřiditelné zdroje energie s nízkou efektivitou. Na světové bilanci CO2 to ještě ke všemu nic nezmění….

Je otázkou, zda vývoj přesvědčí dostatek „klimaticky“ naladěných poslanců Evropského parlamentu, aby „uhlíkovou“ legislativu odmítli hned, jak ji Ursula von der Leyen předloží. Ale vlády členských zemí, které ji budou schvalovat také, snad celou věc uvidí realisticky a budou vědět, že není jiná odpovědná možnost, než celou „uhlíkovou neutralitu“ shodit ze stolu. A o životní prostředí se starat tak, aby to dávalo skutečný smysl. Tedy včetně toho, že se změnám podnebí přizpůsobíme.

Převzato z webu iUhli.cz