Čteme kritiky o neakceschopnosti EU v boji proti čínskému viru, jimž se na sociálních sítích zase čelí seznamy toho, co už na unijní úrovni bylo vykonáno. Nechť má každý názor, jaký chce, ale jen tehdy, pokud zná meze aktivit EU v oblasti ochrany zdraví.
Ochrana zdraví je totiž jednou z oblastí, které členské státy nesvěřily do pravomocí EU (vedle např. daní, sociálních dávek vojenství apod.), a nevybavily ji proto k aktivitám ani nástroji či financemi. Proto za aktivity v této oblasti také nesou plnou odpovědnost členské státy a Smlouva o fungování EU (SFEU) to dokonce říká výslovně: „Při činnosti Unie je uznávána odpovědnost členských států za stanovení jejich zdravotní politiky a za organizaci zdravotnictví a poskytování zdravotní péče. Odpovědnost členských států zahrnuje řízení zdravotnictví a zdravotní péče, jakož i rozdělování na ně vyčleněných zdrojů.“ (čl. 168/7 SFEU). EU může v této oblasti v zásadě jen koordinovat aktivity členských států (čl. 6(a) SFEU). Aktivitám EU v oblasti zdravotnictví je věnován celý jeden (!) článek ze 358 článků Smlouvy o fungování EU - čl. 168 SFEU). Harmonizace národních předpisů je v této oblasti dokonce zakázána (čl. 168/5 poslední věta SFEU). Naopak ochrana zdraví je jedním z mála důvodů, pro něž členské státy mohou omezit všechny svobody vnitřního trhu EU (srov. čl. 36, 45/3 aj. SFEU).
I na tak kompetenčně a finančně minimálním prostoru se EU zasloužila o uzavření vnější hranice EU, zajištění ochranných pomůcek, finanční podporu členských států (37 mld. €; 1,2 mld. € pro ČR), uvolnění rozpočtových pravidel eurozóny za účelem jinak zakázaného zadlužování (pro země eurozóny), vnitrostátní podpory podnikům, podporu malých a středních podniků či o pomoc cestovního ruchu. Češi jakožto občané EU, kteří jsou stále v zahraničí, kde není konzulární zastoupení ČR, mají nárok na konzulární pomoc kteréhokoliv jiného členského státu EU, který v dané zemi zastoupení má, zejména při hledání cesty zpět do ČR.
Proto – podobně jako v oblasti migrace – začne EU být aktivní až v momentě, kdy většině jednotlivých členských států dojde, že je potřeba nějaké společné aktivity. To je odpověď na otázky typu, zda nebylo rozhodnutí o uzavření vnějších hranic (17. 3.) přijato pozdě, když se první případy nákazy v Evropě objevily již koncem ledna. Proto také ptáte-li se např. po zásobách ochranných roušek či respirátorů na unijní úrovni, ptáte se marně: členské státy si je dosud nepřály, byť je nejsou schopny samy v dostatečném množství samy vyrobit. Proto také neexistuje žádný komplexní plán boje s koronavirem na unijní úrovni.
Příkladmý výčet toho, co EU zatím v rámci krize kolem čínského viru vykonala, ukazuje, že pro unijní orgány je nejpřirozenější pomáhat členským státům tam, kde existují nějaké unijní pravomoci, přesouváním peněz v rámci rozpočtu EU, společným omezováním či rozvolňováním pravidel volného pohybu (např. dovolit jízdy kamionů i v neděli) apod. Předpokládám, že i nadále bude EU podporovat členské státy ve výkonu jejich odpovědnosti v konkrétních jednotlivostech tam, kde jednotný postup bude žádoucí. Myslím, že už dnes je třeba přemýšlet např. o rozvolnění lhůt pro uzavření hranic mezi státy Schengenu, které by se pro účely pandemie mohly ukázat jako nedostatečné: podle Schengenského kodexu smí země ukládat omezení „na všech nebo na určitých částech svých vnitřních hranic po omezenou dobu až 30 dnů nebo na předvídatelné trvání vážné hrozby, pokud její trvání přesáhne 30 dnů“. Celková doba, během níž je hraniční kontrola znovu zavedena, by neměla přesáhnout šest měsíců, ale za „výjimečných okolností“ lze na dva roky stanovit omezení na hranicích.
Pohled na minimální prostor pro zapojení EU do řešení pandemie ukazuje, že EU je stavěna „pro dobré počasí“, že s novými krizovými globálními jevy jako čínský virus, stejně jako dříve finanční či migrační krize, se prostě nepočítá. Nemyslím, že by tato krize měla oživit diskuse o potřebě federalizovat EU, jen to patrně povede k debatě o – členskými státy doposud chtěné – nedostatečnosti unijní spolupráce v oblasti ochrany zdraví. Myslím si to tím spíše, že podstatnou součástí boje proti čínskému viru je uzavírání hranic, a to nejen mezi členskými státy, ale mezi EU a zbytkem světa, stejně jako vytvářením regionálních hranic uvnitř jednotlivých států (viz Uničov a okolí, podobně Lombardie apod.), což jsou opatření, proti kterým EU „za dobrého počasí“ všemi silami bojuje.
Domnívám se také, že význam členství v EU se ukáže teprve po skončení pandemie – při obnově ekonomik členských států. To je oblast, kde EU má reálné pravomoci a kde se ukáže síla propojeného vnitřního trhu. Věřím, že budeme svědky novodobé obdoby Marshallova plánu, a bude na nás, zda ty příležitosti využijeme ve prospěch občanů Česka, anebo jen ve prospěch Agrofertu.
Převzato z autorova blogu s jeho souhlasem
Autor je vysokoškolský učitel (katedra evropského práva PF UK)