EVROPA: Moje šťastná generace aneb Hodina impéria
Poprvé od časů konce rakousko-uherské monarchie člověk může žít tak, jak chce. Staré Rakousko sice nepochybně bylo oním pověstným žalářem národů, ale nelze ho chápat jen skrz zjednodušená klišé vhodná tak leda pro základní školu. Byla to doba, kdy český národ zažil nesmírný kulturní a především hospodářský rozmach. Stačilo neprohlašovat o portrétu císaře pána v místním hostinci, že na něj serou mouchy a člověk měl klid.
Pokud by rakousko-uherská monarchie někdy před rokem 1867 zrodila nějakého politického génia, který by dokázal uspokojit politické ambice menších národů monarchie a tím ji dokázal zachránit, nebylo by světových válek. Velký a silný hráč ve střední Evropě by byl účinnou hrází mezi Ruskem a Německem. Panoval by překrásný koncert velmocí a klíčoví hráči by se nanejvýš přetahovali o nějaké to knížectví na Balkáně a vedli prestižní bitvy někde v dalekém zámoří. Tady by se určitě shodl Henry Kissinger třeba i s Istvánem Bibóem.
Rakousko-uherská monarchie mohla být velkým Švýcarskem – velmi silným a bohatým celkem, který je zároveň nesmírně různorodým jazykovým a kulturním konglomerátem. Nejsou někdy hry s historickými kdyby úžasně zajímavé?
Dnes žijeme v době, která může být velmi přiléhavě zvána Pax Americana – americký mír. Žijeme totiž v naprosto unikátní situaci. A to nejen z pohledu několika málo let nebo desetiletí, ale z pohledu mnoha staletí či dokonce několika tisíciletí. Americké impérium má zcela bezprecedentní hospodářsko-vojenskou převahu. Stačí si porovnat statistiky výdajů na zbrojení, abychom zjistili, že USA vydávají řádově (!) více než Rusko nebo Čína, nemluvě už o ostatních státech, které jsou z tohoto hlediska prakticky zanedbatelné.
Někdo se toho hrozí, někdo je spokojen. Patřím do té druhé skupiny lidí, protože se domnívám, že malým hráčům v našem prostoru to přináší neskonalé výhody. Do té druhé skupiny patřím také proto, že pokud jde o tzv. velkou mezinárodní politiku či geopolitiku, jsem realista. Přikryti pláštěm NATO, jehož jsme sami platnou součástí, můžeme v klidu žít. Jakkoli to zní strojeně a možná nabubřele, je to obrovské štěstí, protože to společenství, jehož součástí jsme, s námi sdílí většinu důležitých hodnot a umožňuje nám v širokém slova smyslu svobodný rozvoj.
Proto jsem důrazně proti narušování těchto velmi důležitých funkcí NATO tím, že se je snaží pomocí EU sobecky naleptávat několik států zevnitř – tradičně v čele s Francií, samozřejmě. Silné NATO je v našem národním zájmu. Díky němu takřka po sto letech zažíváme a ještě dlouho zažívat budeme dlouhé klidné období. Velké budoucí střety se již rýsují. Bude-li NATO dostatečně silné, budeme je i po mnoha letech sledovat jako televizní zpravodajství kdesi na periférii.
Už vidím, jak někteří nad tímto článkem dostávají záchvat s tím, že jsem jen SSSR zaměnil za USA. A že jakápak svoboda, když nás drtí globální kapitalizmus atd., atp. To jsou zcela irelevantní věci, o kterých jsem zde nemluvil, protože s tématem nemají přímou souvislost – samozřejmě vím, že v životě člověka, v zajištění jeho osobního štěstí, figuruje celá řada faktorů, jejichž vzájemné souvislosti jsou tak složité, že unikají jakýmkoli lidským pokusům o analýzu. Já jsem se zde jen pokusil načrtnout to největší měřítko, které jsme schopni nahlédnout – tj. štěstí patřit do civilizačního okruhu, se kterým sdílíme zdaleka nejvíce hodnot. Přes všechny střety, ústrky a nespravedlnosti, které i v tomto „makrospolečenství“ zažíváme, zakoušíme něco historicky zcela unikátního.
Uvědomme si to a pokusme se někdy vyhlédnout i za předzahrádku – to, že Čech bude náměstkem generálního tajemníka největší a nejsilnější mezinárodní organizace, která kdy efektivně fungovala (tj. NATO, samozřejmě) je div divoucí. Špidlova sinekura je z tohoto pohledu naprosto podřadná a nezajímavá záležitost.
Poznámka: „Hodinu impéria“ jsem si vypůjčil od prof. Barši.
