Hovoří se o konfliktu na Kavkaze a názory se různí (viz liberální intelektuálové versus pan prezident). Autoři se – právem – dostávají až k jednotlivostem této „války“. To je dobře, jinak bychom se nedozvěděli, o co vlastně jde. Některé výroky stojí za zamyšlení. Mně nedalo a zamyslel jsem se nad odstavcem v článku Miloše Čermáka v Mladé frontě (25.6.2008), ve kterém se pohoršuje nad kvalitou médií, které nekvalifikovaně straní Gruzii proti Rusku. Odstavec, který mě zvláště zaujal je tento:

„Podpora Gruzie je pro západní politiky dlouhodobým strategickým cílem a pokračováním jen částečně úspěšné snahy exportovat demokracii do nestabilních oblastí. Málo pochopitelné je ovšem to, jak kýčovitý obraz zlého velkého Ruska a malé hodné Gruzie převzala média. A jak ochotně použila onu nepřípadnou metaforu s okupací Československa.“

Pokud vyškrtneme z věty tištěné kurzivou adjektivum „hodné“ (je otázka, který stát vůbec může být hodný), získáme – i když autor o to nepochybně nestál – stručné vyjádření současné situace. Rusko je velký stát a zlý, o tom nemůže být pochyb, ať už si říká Sovětský svaz nebo jinak, a Gruzie je proti němu mrňavá. Nechápu, co může být kýčovitého na tom, že lidé, když vidí zápolení malého státu s velmocí, jsou na straně toho malého. Zvláště dostanou-li se na veřejnost ošklivé fígle velmoci (rozdávání ruského pasu mimo Gruzii), mnozí fandí těm malým.

Ostatně, uvážíme-li celou věc s klidnou hlavou, zjistíme, že je přece nepravděpodobné, aby stát o velikosti Slovenska napadl východní velmoc a chtěl z ní pod jakoukoli záminkou (kupříkladu nezávislost) ukrajovat území. Opak je snadno představitelný a také, jak víme, se děje: Rusko poskytlo nezávislost dvěma gruzínským provinciím.

Není pravděpodobné, že by se „zlé, velké Rusko“ odhodlalo v nedlouhé době dostat chuť na nějaké evropské území. Nicméně mocenské poměry na mezinárodním poli se anexí Ruska dvou gruzínských provincií značně změnily, a to nejen „materiálně“. Rusové byli až dosud sklíčeni porážkou ve studené válce, a taková sklíčenost se nemůže neprojevit i v státní politice. Teď se situace diametrálně změnila, Rusko je opět ona stará agresivní velmoc, podepřená na rozdíl od minulosti nalezišti nafty a dalších surovin, které Evropa potřebuje. Co z toho může být?

Doufejme, že se Evropa začne bát. A hodně bát. Pouze to by urychlilo evropskou integraci. Jinak než jako celek odmítající politiku appeasementu se Evropa bránit nemůže. Pochopitelně ani to nestačí. Je k tomu ještě zapotřebí co nejužšího spojenectví se Spojenými státy. Pokud by Rusko stálo proti euroamerické civilizaci jako celku, nebylo by už bázně zapotřebí. Spíš odvahy – ale té už je zapotřebí teď.