Válkami řeší jimi způsobené problémy

Válka a řízené násilí přicházejí v době, kdy dosavadní výsledky práce politiků dopadly nezvratně na lidi, které vedou. Jsou nástrojem k odklonění pozornosti od hospodářských problémů, které způsobili. Při tomto historií ověřeném schématu je úplně jedno, jak nazýváme režim, ve kterém žijeme.

Dosavadní hlavní politiky v EU zachvátila před volbami do Evropského parlamentu panika z rostoucí podpory těch, kteří už dál takhle nechtějí. V Evropě roste zadlužení, nezaměstnanost a frustrace lidí v ulicích. Důvěra v Unii je napříč státy na historickém minimu. Arabské jaro se zvrtlo a přímé propagandistické mediální přenosy z konfliktů, které se naučili v Iráku, skončily přesně v okamžiku, kdy tam po odchodu západních vojsk opravdu začali umírat lidé ve velkém. A USA? Obama stihl za jedno volební období zadlužit USA tak, jak se to v součtu nepovedlo všem dosavadním prezidentům od podpisu Deklarace nezávislosti dohromady. Jeho nákladná reforma veřejného zdravotnictví je v troskách, obliba klesá.

Mír je jen obdobím mezi dvěma válkami, které slouží politikům ke kamufláži jejich dosavadní špatné práce. Je potřeba najít nového nepřítele, a pokud není, je nutné ho vyrobit za každou cenu. Ideální je pak dovést nového nepřítele do stavu, kdy na tom bude hospodářsky minimálně stejně blbě. Vždycky, když docházely zdroje, a když se lidé na místní úrovni vzepřeli v ulicích svým vůdcům, rozhodl někdo z politiků o započetí nějakého válečného konfliktu. Válka totiž tmelí lidi, oseká jejich počet, upozadí dosavadní problémy, kterými žili, a ze zbylých vytvoří hrdiny. Lid přece potřebuje hrdiny. Touží po nich. Válka pak zničí to, co bude potřeba obnovit, čímž přinese práci a odbyt. A přinese vyšší míru tolerance lidí k nastolení vlády tvrdé ruky a dalšího utažení šroubů, když si lidé před tím začali pomalu uvědomovat sílu momentu toho utažení a začali, v lepším případě zatím bez vidlí, hromadně nesouhlasit.

Nastolení vlády pevné ruky, čemuž říkají eufemisticky prohloubení integračních procesů, a co není ničím jiným, než ještě větší koncentrací moci do rukou úzké skupiny lidí, je to poslední, co může ještě nějakou dobu udržet Evropskou unii při životě. Nečekejte proto, že by měl někdo z nich opravdový zájem na ukončení krize na Ukrajině. Strašení bude pokračovat, bude zesilovat, uměle vyvolají pocit ohrožení v dalších státech, které budou údajně následovat po Krymu, a v zájmu profláklého hesla "jediné, po čem opravdu toužím, je světový mír", budou dělat všechno proto, aby konflikt trval co nejdéle. Tuhle ukrajinskou šanci prostě nepustí z ruky, a pokud se jim opravdu podaří vyprovokovat doposud zdrženlivé Rusko k tomu, že si začne chránit své zájmy, pak mají na několik desítek let vyhráno.

Do háje, a přitom by stačilo tak málo. Uznat, že si lidé na Krymu vybrali. Nesuďme jak, je to jejich život, ale vybrali si. Jaký vyšší zájem by proboha měl existovat, než je vůle člověka určit si, jak sám naloží se svým životem.