Je horší přijmout kvóty, nebo riskovat rozklížení EU? Může být rychlejší, než by se zdálo

Fakt, že Česko nemá jasný a vyargumentovaný postoj k vlně migrantů, moc nepřekvapí. Nemá ho snad nikdo v Evropě. Nepřekvapí ani to, že Česko odmítá kvóty, podle nichž by přijalo dva tisíce lidí. Necítí ani historický, ani morální, ani jiný dluh. Překvapí spíš něco jiného: to, že jasné ne kvótám není v české debatě vyvažováno argumenty ve stylu něco za něco.

Snad nikdo se na ten civilizační průšvih nedívá jako na problém vah, kde se poměřují jisté plusy a minusy. Minusy jsou ve výhodě, neboť bijí do očí. Jistě, handrkovat se o kvóty v řádu dvou tisíc lidí může působit směšně (navíc v zemi, jež si za povodní nacvičila péči o velké tisíce „uprchlíků“). Ale jen než si uvědomíte, že jde jen o pilotní projekt. Že půjde-li do tuhého, Evropa bude přerozdělovat statisíce lidí, nota bene z myšlenkově rizikových světů. To vše nese rizika.

Jiná rizika však nese to, o čem se nemluví, ale je stále zřejmější. Vlna migrantů zasívá znejistění do společností v Evropě. A čím nejistější země, tím menší ohled bere na smluvní uspořádání a stabilitu v EU. Stačí se podívat, jak rychle se zavádějí kontroly v pohraničí, staví se ploty a spekuluje se o konci Schengenu. I to je jistý pilotní projekt. Ukazuje, jak si státy přehazují odpovědnost. Bulharsko staví plot, protože už ho mají Řekové. Maďarsko chystá plot, protože už ho staví Bulhaři. Rakousko uprchlíky nepřijímá a posílá je dále do Evropy, prý i proto, že Maďarsko chystá plot. A Německo kvůli tomu všemu hrozí uzavřít hranice.

Jistě, bez Schengenu se dá žít. Ale když už se dalo domino do pohybu, nikdo neví, jaké plusy ještě odbourá. Tady se klube otázka, kterou české politické elity zatím pomíjejí: jaké riziko je větší? Riziko, že přijmeme uprchlické kvóty? Nebo riziko, že smluvní a solidární systém EU se bude dále kácet?

Plot jako ochrana i zločin

Bránit se zuřivě kvótám (v nyní navrženém rozsahu) je ryzí symbolika, ale voliči na ni slyší. Snad jen Pavel Bělobrádek slyší i na symboliku evropsky solidární. Ale jinak, od vlády přes opozici až po prezidenta, drtivě převažuje jasné ne.

Premiér Sobotka své argumenty shrnuje takto. Zaprvé: ne povinným kvótám z Bruselu. Zadruhé: ano stabilizaci zemí, odkud migranti utíkají. Zatřetí: ano ostraze vnější schengenské hranice (to vyznívá jako nevyslovená podpora plánu na maďarský plot).

Při vší úctě k premiérovi jsou to poněkud hraběcí rady. Tedy hraběcí v tom smyslu, že pro řešení problému nejsou relevantní. Stabilizovat rizikové země chce každý, ale nikdo neříká, jak na to. Relevantnější je argument evropské solidarity, ale ten Sobotka pomíjí. Smysl má ochrana schengenské hranice a tady slouží Sobotkovi ke cti, že hraběcí rady vycházejí z Evropské komise.

Komise vidí v maďarském plotu novou železnou oponu. „Teprve nedávno jsme zdi v Evropě strhli,“ říká její mluvčí Bertaudová, „neměli bychom je znovu budovat.“ To opravdu nechápe rozdíl mezi dráty zadržujícími vlastní občany a ochranou proti průniku zvenčí? A proč jí nevadí španělský plot, který už patnáct let střeží enklávy Ceuta a Melilla v Maroku? Neviděla záběry na něj lezoucích Afričanů?

Chce-li se Evropa ochránit před opravdu velkou imigrační vlnou, chce-li zůstat u nyní navržených kvót a nechce-li lodě s uprchlíky potápět na širém moři, moc jiných možností než ploty nemá.

Problém není v samotných kvótách ani plotech, ale spíš v tom, jak rychle se mění navyklé vzorce chování společností i států. A též v tom, jak se vzdaluje názor elit od názoru většiny populace i voličů.

Evropa dvou milosrdenství

Italská média píší o plánu B premiéra Renziho. Až prý ve čtvrtek pojede do Bruselu na summit EU, chce zdůrazňovat rozdíl mezi „starou“ a „novou“ Evropou (tak to říkal americký ministr obrany Rumsfeld). Chce překonat odpor postkomunistických států ke kvótám tím, že i v této branži vznikne Evropa dvou rychlostí („Evropa dvou milosrdenství,“ píše Der Spiegel). Uvidíme, je to spekulace, ale nepůsobí až tak nevěrohodně. Byl by to další kamínek do rozklížení smluvního a solidárního společenství EU.

Diskurz se mění na více rovinách. Na úrovni evropské, ražené ideologií, dál převládají hraběcí rady a odpor k plotům. Národní elity spíše kují pikle, jak zařídit, aby se vlk nažral a koza zůstala celá – jak migrační průšvih sdílet s jinými, zatím nepostiženými. A regionální elity, které se necítí vázány nadnárodními idejemi, zvažují rázné kroky. Regionální vlády Lombardie a Ligurie, vedené Ligou severu, chtějí odměňovat obce, které uprchlíky odmítají, a na rozpočtových příspěvcích krátit obce uprchlíkům otevřené. To jsou věci.

Ve světle těchto posunů jsou kvóty jen symbolem. Větším problémem jsou statisíce potenciálních migrantů a neschopnost států EU té vlně čelit. A ještě větší problém by nastal, kdyby ta neschopnost vedla k uzavírání se států do sebe, k přehazování si horkých bramborů a k postupnému rozklížení smluvního a solidárního společenství.

Toto jsou váhy, na kterých by měli čeští politici problém migrační vlny poměřovat, než řeknou své rozhodné ne.

LN, 20.6.2015