EVROPA: Město a hvězdy
Detaily vás zatěžovat nebudu, počet obyvatel, datum založení města, fotografie veleznámých pamětihodností, to vše si dnes člověk může v okamžiku najít na webu. Přejdu rovnou k tomu podstatnému. Hned vedle Rue du Congress, v Onderrichts Straat, je docela slušná hospoda se jménem, které jsem si přeložil jako Pivní cirkus. Pravda, našinec zvyklý na půl litru pěnivého moku za méně než euro tam bude poněkud zklamán. Pijí se třetinky a chtěli za ně od dvou do čtyř zlatek. Zato výběr je královský, prý mají víc než půldruhé stovky značek, což vskutku není číslo nadsazené. A hlavně, i když jsem jich vyzkoušel docela dost, na žádnou špatnou jsem nenarazil.
A ten zbytek města? Těžko jej popsat, našel jsem totiž Brusely tři, navzájem velice odlišné. Ten první spatříte, když přijedete tak jak já po E40. Čistý a úhledný, ze staré zástavby se tyčí paláce různých evropských institucí, všude kolem bydlí úředníci, politici, novináři. To je ten Brusel dvanácti hvězd. Druhý Brusel zná snad každý turista, jeho symbolem je čůrající chlapeček a též náměstí. A konečně třetím Bruselem, tím, který neuvidíte ani na fotografiích v turistických průvodcích, ani jako pozadí nějaké politické reportáže, tímto třetím Bruselem, snad největším, je Brusel přistěhovalců, převážně z frankofonní Afriky. Slyšel jsem, aniž bych však tu čtvrť našel, že prý kdesi žijí Vlámové. Spíš však vám je připomenou dvojjazyčná jména ulic než cokoliv jiného, mluví se zde převážně francouzsky a, když se na ty zabožroutí zvuky tváříte nechápavě, anglicky.
Vůbec z toho města na člověka sedá jistý smutek. Ne tedy takový, jaký vás potká v Benátkách, cosi však téhož druhu. Postavte se na náměstí a jděte odtamtud kamkoliv, nejlépe na jih, asi tak deset až patnáct minut. A pak se pořádně rozhlédněte kolem. To, co uvidíte, bude omšelé a jaksi opuštěné. Přechod mezi Bruselem turistů a Bruselem, ve kterém žije jeho šedesát procent obyvatel, je někdy až skokový. Zahnete za roh a jste v tom druhém. Popravdě jsem o tom neměl sebemenší tušení, než jsem se našel pozdě v noci v jakési zvláštní čtvrti, kde na ulici byly samé odpadky a nepotkal jsem skoro dvě hodiny ani jediného člověka s pletí byť jen trochu bílé barvy. Ale dost možná jsem přidal do kroku pouze pro své předsudky. Konečně v jakési samoobsluze (ano, v samém srdci Unie jsou takto pošlapávána práva pracujících, bylo tam i v tak pokročilou hodinu otevřeno, bohudík) mi kdosi lámanou angličtinou, dokonce ještě strašnější než je ta má, vysvětlil, kudy se dostanu zpět na svou mapu. A co víc, ty pytle odpadků na ulicích byly brzo ráno odvezeny místními popeláři, totiž tak se to v Belgii prý dělá.
Dobrá, mají tam i jiné čtvrti, čtvrti chrámů a paláců. Ovšem v tom královském stejně už panovník nebydlí a ten soudní byl právě obehnán lešením. Pocitu jisté opuštěnosti jsem se nazbavil ani tam. Všechny byly vyvedeny v historizujících slozích devatenáctého století a připomínaly spíš zašlou slávu než cokoliv jiného. Přímo v Rue du Congress stojí Congresszuil, což je památník připomínající rok 1830 a belgickou ústavu, inspirován Trajánovým sloupem. Většina dalších památníků, soch a chrámů nese podobná data.
A jaký je Brusel současnosti? Zapředl jsem o tom hovor s jistým Čechem ve frontě na menáž v jídelně Evropského parlamentu, nebo v jiné z těch křišťálových budov, které mám všechny spletené dohromady, protože jsou snad ještě nápaditější než ty studie na klasická témata, o kterých už byla řeč. Jak jsem se přiznal, přijel jsem do Bruselu výtečně neinformován. A proto mně doslova vyrazilo dech, když jsem se doslechl, že Belgie se zmítá ve vnitřních problémech a dosti pravděpodobně nepřežije přístí dvě desetiletí. Zatímco našinec by řekl, že jeden parlament je na desetimilionovou zemi snad až moc, Belgičané jsou odlišného názoru. Zřejmě proto, že spolu v jednom státě žijí Vlámové, Valoni a též německy mluvící minorita na východě země. Každý prostě chtěl mít parlament svůj. A ten mumraj v poslední době vylepšili svým příchodem i političtí zástupci početné skupiny muslimských imigrantů. Hádám, že jsem se svou návštěvou musel trefit do nějaké předvolební kampaně, protože sloupy byly hustě polepeny usměvavými tvářemi.
Kdybych si býval přečetl o historii více, mohl jsem se dozvědět, že Valoni v minulosti tahali za řečený delší konec provazu. Snad proto, že jih země, kde žijí, byl mnohem více industrializován. S útlumem těžkého průmyslu však se karty obrátily a nyní se mají lépe Vlámové. Imigranti, kteří obsadili hlavní město, samozřejmě výbušnou situaci nijak nezklidňují, zvláště ne ti radikálové, kteří pro svou komunitu žádají muslimský stát. Jeden by jedovatě podotkl, že to tedy nemuseli ani někam jezdit, ale to by byl moc politicky nekorektní výrok, kterého se raději vyvarovat.
Ve světle těchto rozepří se snad současná podoba Bruselu zdá být pochopitelnější. Kdysi to prý bylo vlámské město, dnes je frankofonní, byť jen díky imigraci. Federace v očích příliš mnoha ztrácí svou přitažlivost a jediné, co ji prý drží pohromadě, je sám Brusel (co s ním?) a královská rodina. V čem tkví příčina? Lze ji myslím pojmenovat dosti jasně, jsou to miliardy eur, které ročně tečou z vlámského severu na jih země. Když u nás Franta Vomáčka musí odvádět část svých příjmů do pytle, ze kterého je pak dostane třeba Pepa Novotný, těžko může slyšet na separatistickou písničku, když Pepa je stejný Čech jako on sám. I u nás však existuje jistá menšina, které vyčítají mnozí, nejen Franta, že pouze pobírá sociální dávky, krade a souloží. Pochybuji, že bychom kdy slyšeli o rasismu, kdybychom netrpěli dobrodiním štědrého sociálního systému. Co ale lze čekat, když jednomu berou a druhý dostává? Lásce k bližním jaksi taková spravedlnost nesvědčí.
To, co je v Česku díky etnické homogenitě populace povětšinou jen námětem vtipů, tématem hospodských diskusí a co několik málo slabomyslnějších jedinců nutí zvedat pravou packu vzhůru, je v Belgii dosti vážnou debatou, která jednoho dne dosti pravděpodobně vyústí v rozpad federace. Vlámové vidí, jak jejich peníze tečou z Flander na jih, to docela stačí, aby si upamatovali staré křivdy a začali nenávidět své sousedy, se kterými by jinak mohli žít v klidu a míru. Ze stejného důvodu jim po chuti nejsou ani imigranti, protože ti též žádají svůj díl smetany přerozdělované státem. Rasismus a separatistické touhy jsou logickou odpovědí na násilí, kterému jsou vystaveni, na predaci, kterou každé přerozdělování je.
Když jsem v podvečer před svým odjezdem naposledy zkoušel belgické sládky v Pivním cirkusu, listoval jsem těmi brožurami, které jsem v průběhu dne posbíral po všemožných euro-institucích. V podivně pokroucené angličtině se v nich píše o potřebě konvergence, o kohezi, o sociálních fondech, udržitelném rozvoji, obnovitelných zdrojích energie a tak dál a tak dál, jedním slovem o přerozdělování. A přitom samo sídelní město EU, sám Brusel, je jasným důkazem marasmu, do jakého upadne každá země, když se podobných hloupostí nevyvaruje. Stačí se projít trochu dál za hranice té krásné palácové čtvrti, aby to do očí přímo uhodilo. Stačí se dívat.
