"Ne, Nicolasi, ty jsi hlava a nohy a já jsem banka," řekla prý Angela Merkelová Nicolasi Sarkozymu, a proto se jim v německém tisku přezdívá Merkozy nebo Sarkel.

A něco na tom bude, protože jde určitě o sňatek z rozumu. Zvláště proto, že podle průzkumů veřejného mínění Sarkozyho pozice slábne a v dubnu, kdy se konají prezidentské volby ve Francii, by mohl prohrát se socialistickým protikandidátem Francoisem Hollandem. Ten je od roku 2008 předsedou generální rady této strany a v letech 1997 až 2008 byl jejím předsedou. To oslabení jeho pozice doma je zřejmě hlavním důvodem, proč se zdá, že dnes spojil Sarkozy svůj další politický osud s německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Totiž jedině tehdy, kdyby se mu podařilo přesvědčit voliče, že je úspěšným krizovým manažerem a velkým mužem Evropské unie, mohl by mít ještě šanci. Jeho těsné spojení s paní Merkelovou je proto zvláště novináři vnímáno jako součást předvolebního boje.

A paní kancléřka Angela Merkelová zase potřebuje malého francouzského prezidenta s velkým egem jako partnera po svém boku, aby rozptýlila obavy dalších evropských partnerů, kteří mají strach z německé dominance v Evropě. Je to i odpověď na slova, která můžeme slyšet z Atén, že dnešní Germania se svým velkým ekonomickým potenciálem může dosáhnout přesně toho, co se nepovedlo nacistům pomocí zbraní. Proto na evropské scéně tito dva politici vystupují čím dál tím víc jako nerozlučné duo a předvádějí soudržnost a rozhodnost. Je to vidět většinou i při veřejných vystoupeních, jak na sebe reagují, jak si přikyvují a jak se na sebe smějí.

Tak tomu, jak si pamatujeme, nebylo vždycky, ale - jak to někdy bývá - některá spojení mají dobrý pragmatický účel. Dokonce se ještě nedávno psalo, že tito dva politici by mohli být těžko rozdílnější. Prezident Sarkozy se svou energií dokázal znervóznět vždy na zemi pevně stojící paní kancléřku, kdykoliv se mu zachtělo. Jenže pak přišla evropská krize a ta způsobila, že se z nich stala nerozlučná dvojice. Jak někdo z nich řekl: Německo-francouzská osa neznamená sice v Evropě všechno, ale bez ní by zase neexistovala Evropa. Proto byli schopní i kolem Centrální evropské banky uzavřít kompromis, při kterém nikdo z nich neztratil tvář.

Co se ale prezidentu Sarkozymu asi doopravdy podařilo, je, že mu paní Merkelová přislíbila těsnější hospodářskou a finanční koordinaci v rozhodujících krocích a on zase ji veřejně chválí a prosazuje německý úspěšný model transformace hospodářství. Bohužel to ale nic nemění na skutečnosti, že z tzv. A zemí má Francie největší státní dluh a největší schodek rozpočtu a agentura Standard and Poor's jí snížila rating, což může být právě ten moment, kvůli kterému by mohl prezident Sarkozy prohrát dubnové volby. Reaguje na to ovšem spíš tak, že se ještě více přimknul ke kancléřce Merkelové: její názory přijímá rychleji než dříve, což může být další důvod, co ho minimálně v očích analytiků a komentátorů bude oslabovat. A jak nedávno poznamenal komentátor veřejnoprávní televize ARD: V době evropské krize oba tito politici strávili spolu pravděpodobně mnohem víc času než se svými protějšky a když se dnes potkávají v Berlíně nebo v Paříži, už ani nehovoří, že jedou na zahraniční cestu, a mluví pouze o pracovních schůzkách.

Pravda ale také je, že pro nějakou nevěru jim v Evropě chybí partner, jak napsala zase před pár dny van Ackeren ve Focusu.

Psáno pro ČRo 6